II.ÚS 877/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 877/15 ze dne 29. 3. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Ilčíka, zastoupeného Mgr. Bc. Josefem Zemanem, advokátem, se sídlem Žižkova 498, 541 01 Trutnov, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. ledna 2015, č. j. KSBR 40 INS 23454/2014, 3 VSOL 1183/2014-A-14, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2014, č. j. KSBR 40 INS 23454/2014-A-7, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 24. března 2015, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly překročeny meze zákona při ukládání povinností [čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), resp. čl. 2 odst. 3 Listiny nebo čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)], dále bylo porušeno ústavně zaručené právo na pomoc v hmotné nouzi ve smyslu čl. 30 odst. 2 Listiny, právo na bydlení a přiměřenou životní úroveň (čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech), a konečně došlo i k porušení čl. 3 odst. 1 Listiny. 2. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. září 2014, č. j. KSBR 40 INS 23454/2014-A-7, rozhodl v insolvenční věci dlužníka (stěžovatele) tak, že námitky dlužníka ze dne 9. září 2014 směřující proti unesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2014, č. j. KSBR 40 INS 23454/2014-A-5, vydaného asistentem soudce, jímž byl dlužník jako navrhovatel insolvenčního řízení provedeného formou oddlužení vyzván, aby opravil a doplnil seznam svých závazků, aby předložil listiny prokazující vznik závazků a aby doložil souhlas věřitelů s tím, že jejich nezajištěné závazky budou řešeny oddlužením, se odmítají (výrok I.). Dále uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč (výrok II.). 3. O odvolání dlužníka rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. ledna 2015, č. j. KSBR 40 INS 23454/2014, 3 VSOL 1183/2014-A-14, tak, že odvolání proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně odmítl (výrok I.) a ve výroku II. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Odvolání dlužníka proti rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí námitek proti rozhodnutí asistenta soudce odvolací soud odmítl jako nepřípustné [§ 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)], třebaže nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že proti rozhodnutí asistenta soudce, proti kterému není odvolání přípustné, nelze podat námitky dle § 9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vyšších soudních úřednících“). Ve vztahu k uložené povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že dlužník má závazky z podnikání, avšak neprokázal žádnou ze skutečností uvedených v § 389 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, která by mu umožňovala řešit úpadek oddlužením, když dlužník zejména vůbec netvrdil, že má souhlas věřitelů s oddlužením podle § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona, a proto ani není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 insolvenčního zákona). Tento názor odvolacího soudu odrážející se v jeho rozhodovací praxi vychází ze stanoviska Nejvyššího soudu prezentovaného na semináři pro insolvenční soudce, jemuž koresponduje i stanovisko Ministerstva spravedlnosti zveřejněné na jeho webových stránkách. S ohledem na výše uvedené tedy přicházelo v úvahu řešení úpadku dlužníka toliko konkursem. Z insolvenčního návrhu dlužníka přitom vyplynulo, že dlužník nemá k dispozici žádné hotové peníze, vlastní toliko movité věci a nemovitosti, které však slouží k zajištění závazků. Proto bylo uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč správné a její výše byla rovněž přiměřená. V tomto směru vyhodnotil odvolací soud námitky dlužníka jako nedůvodné. II. 4. Stěžovatel v obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá shora uvedená porušení ústavně zaručených práv. Soudům vytýká, že se dopustily nepřípustné interpretační libovůle při výkladu § 391 a § 392 insolvenčního zákona v tom směru, že po něm jako po dlužníkovi požadovaly spolu s návrhem na povolení oddlužení i předložení písemných souhlasů věřitelů závazků, které pocházejí z podnikatelské činnosti. Ze znění uvedených ustanovení však nutnost opatřit si písemný souhlas věřitelů nikterak nevyplývá. Soudy podle názoru stěžovatele rovněž nesprávně vyložily § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona účinného od 1. ledna 2014. Z důvodové zprávy k této revizní novele vyplývá, že je možné, aby se domáhala oddlužení také fyzická osoba mající závazky z předchozí podnikatelské činnosti, pokud s řešením podnikatelských závazků budou souhlasit věřitelé těchto závazků. Insolvenční zákon však nikde nevyžaduje, aby spolu s návrhem na povolení oddlužení byl předkládán písemný souhlas věřitelů. Podle stěžovatele je naopak třeba, aby věřitelé projevili aktivně nesouhlas s oddlužením (např. na schůzi věřitelů). Tato koncepce vystihuje podle stěžovatele úmysl zákonodárce a je vyjádřena v důvodové zprávě k novele insolvenčního zákona. Pokud by zákonodárce písemný souhlas věřitele vyžadoval, promítl by takový požadavek do textu § 392 odst. 1 insolvenčního zákona, který taxativně vymezuje přílohy, jež je dlužník povinen k návrhu na povolení oddlužení připojit. Pokud insolvenční soudy trvají na dokládání souhlasu věřitelů, nespravedlivě tím poškozují jak dlužníky, kteří mají závazky z podnikatelské činnosti, neboť jim je možnost řešení úpadku oddlužením prakticky zapovězena, tak i věřitele, kteří se nemohou domoci uspokojení v režimu oddlužení, byť by k tomu byly jinak splněny podmínky. Na straně druhé dochází v důsledku požadavku soudů k neodůvodněnému a nedovolenému zvýhodnění věřitelů podnikatelských závazků, což má za následek porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Podle stěžovatele soudy trváním na požadavku na doložení souhlasu věřitelů nerespektovaly právní názory obsažené jak v ustálené rozhodovací praxi, tak i odborné právní teorii. Stěžovatel dále popisuje praxi insolvenčních soudů, které vybíráním zálohy až do výše 50.000 Kč na náklady řízení flagrantně porušují ducha insolvenčního zákona. Navíc rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy musí vycházet z konkrétních okolností každého případu a musí být náležitě odůvodněno, což se však ve věci stěžovatele nestalo, když soudy ani nespecifikovaly předpokládanou výši nákladů insolvenčního řízení. Soudům dále vytýká, že svoje rozhodnutí řádně, srozumitelně a logicky neodůvodnily zejména ve vztahu k nutnosti souhlasu věřitelů [interpretace § 392 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona a § 389 odst. 1 písm. b) a odst. 2 insolvenčního zákona]. III. 5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. 6. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že došlo k protiústavnímu výkladu a interpretaci insolvenčního zákona. Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci činí stěžovatel výklad relevantních předpisů pouze ve svůj prospěch a pomíjí základní podmínku zakotvenou v § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona tedy, že dluh s podnikáním nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. Navíc judikatura Vrchního soudu v Olomouci je v tomto směru zcela konstantní, a proto nemohlo být rozhodnutí pro stěžovatele překvapivé či nepředvídatelné. Ve zbytku Vrchní soud v Olomouci odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. 7. Krajský soud v Brně ve vyjádření uvedl, že z žádného ustanovení insolvenčního zákona nevyplývá, že by insolvenční soud nebyl oprávněn vyzvat dlužníka k doplnění skutkových tvrzení ohledně skutečností, zda je dlužník osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, a pokud má o jeho tvrzení pochybnost, požadovat doložení tvrzených skutečností příslušnými listinami. Zdůraznil, že návrh stěžovatele na povolení oddlužení byl odmítnut z toho důvodu, že stěžovatel coby dlužník neunesl břemeno tvrzení ohledně toho, že věřitelé, vůči nimž má závazky z podnikání, souhlasí s řešením dlužníkova úpadku oddlužením. Co se týče zálohy na náklady insolvenčního řízení Krajský soud v Brně uvedl, že dlužník vlastní rozsáhlý nemovitý majetek, takže v případě jeho zjišťování by byly náklady insolvenčního řízení značné. 8. Stěžovatel se v replice k vyjádřením Vrchního so