II.ÚS 920/17

Včas podanou (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížností a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zaručených čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl stížnost stěžovatele, jíž brojil proti v záhlaví citovanému usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, kterým byly podle ustanovení § 47 odst. 1, 2 trestního řádu k uspokojení nároku poškozeného zajištěny blíže specifikované nemovitosti, resp. spoluvlastnické podíly na nich. Předmětná usnesení orgánů byla vydána v souvislosti se zahájeným trestním stíháním několika obviněných, a to včetně stěžovatele, pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku a zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na vybranou judikaturu Ústavního soudu (viz rozhodnutí vydaná pod sp. zn. III. ÚS 1340/14, III. ÚS 2696/13, IV. ÚS 3690/12, IV. ÚS 1053/12, II. ÚS 2550/07, II. ÚS 642/07, IV. ÚS 247/06, IV. ÚS 745/05, III. ÚS 435/04, II. ÚS 459/03 a I. ÚS 723/02; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z níž zejména plyne, že rozhodnutí o zajištění majetku musí mít zákonný podklad, nesmí být projevem svévole, musí být nezbytné a musí sledovat legitimní cíl a musí splňovat kritérium přiměřenosti. Zejména musí být takovéto rozhodnutí přezkoumatelné, což prý však nebylo splněno. Konkrétně stěžovatel tvrdí, že k majetkové újmě mělo dojít teprve v budoucnu, takže žádná újma (v rozporu se zněním § 47 trestního řádu) ještě nevznikla a odůvodnění přiměřenosti zásahu do majetkových práv se stěžovatele vůbec netýkalo (vztahovalo se na jiné obviněné). V daném případě je totiž vznik tvrzené budoucí škody vázán na řadu nejistých budoucích okolností, neboť se jedná o pouhou hrozbu, že prostředky odpovídající evropskému podílu spolufinancování budou v budoucnu žádány k vrácení. Tento argument však vrchní soud ignoroval. Účelový je údajně rovněž argument o snížení vymahatelnosti nároků poškozeného.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů či dokonce orgánů činných v trestním řízení ve stejném rozsahu, jako v nyní posuzovaném případě činil vrchní soud v řízení o stěžovatelem podané stížnosti proti rozhodnutí vrchního státního zastupitelství. Je tak primárně na orgánech činných v trestním řízení, resp. obecných soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných ochranných opatření či zajišťovacích institutů, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení.

Uvedené platí i pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení o použití majetkových zajišťovacích institutů. Proto Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi při přezkoumávání rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů z ústavněprávního hlediska stanovil požadavky, kterým musí takováto rozhodnutí dostát: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), tzn. že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 či nález sp. zn. I. ÚS 3502/13).

Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť se jedná toliko o omezení dočasné, splňovat též kritérium přiměřenosti (proporcionality). Jedná se o omezení vlastnického práva v rámci výluky z ochrany vlastnictví, které musí být při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou závažnou, zejména hospodářskou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13).

Prizmatem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě a dospěl k závěru, že obě tato rozhodnutí z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s citovanou judikaturou zdejšího soudu obstojí.

Ústavní soud předně připomíná svoji zdrženlivost z hlediska možností kasace tohoto předběžného a dočasného opatření. Je totiž skutečností, že se jedná o opatření nejméně zatěžující obviněného, protože stěžovatel stále zůstává vlastníkem zajištěného majetku a má k němu pouze omezeno dispoziční právo.

Stěžovatel zejména namítá, že k postupu podle ustanovení § 47 trestního řádu nemohlo vůbec dojít, jelikož škoda nebo nemajetková újma vůbec nevznikla. K tomu Ústavní soud uvádí, že napadené usnesení vrchního státního zastupitelství dovodilo škodu ve výši 126.493.651 Kč, a to jako tu část celkové ceny zakázky, která byla hrazena finančními prostředky z evropských fondů. Tato škoda je dána neoprávněným čerpáním dotačních prostředků vyplacených k pokrytí plnění veřejných zakázek jako následku skutkových podstat výše zmíněného trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie, v důsledku čehož bude muset Česká republika vrátit již poskytnuté prostředky, resp. jí tyto prostředky nebudou poskytnuty. Takovéto odůvodnění považuje Ústavní soud (s ohledem na shora zmiňovanou zdrženlivost jeho zásahů v této fázi trestního řízení) za dostatečné. Naopak argumentace stěžovatele, založená na tom, že k případné škodě může dojít teprve tehdy, až bude muset Česká republika vrátit příslušné finanční částky, není přesvědčivá, neboť neodpovídá podstatě spolufinancování projektů z evropských fondů. Logika jejich fungování je totiž založena na tom, že daný projekt je předfinancován z vlastních rozpočtových prostředků státu a následně, při splnění všech stanovených podmínek, dochází k certifikaci plateb za účelem finálního zpětného proplacení z evropských strukturálních fondů. Škoda proto skutečně vzniká již neoprávněným čerpáním dotačních prostředků a nikoliv až tím, že v budoucnu teprve bude zamítnut nárok na proplacení spolufinancování, resp. že tento nárok za dané situace nebude vůbec uplatněn, jak se domnívá stěžovatel.

Navíc, institut zajištění nároku poškozeného je třeba vykládat v souladu s jeho účelem, kterým je snaha o co nejvyšší míru eliminace a reparace vzniklé škody, takže se jedná o opatření, která musí být činěna velmi operativně a rychle, protože v opačném případě se s tímto účelem budou zcela míjet. Jde proto o předběžný institut, kterým není předjímán výsledek trestního řízení z hlediska viny obviněného.

Stěžovatel konečně tvrdí, že odůvodnění přiměřenosti zásahu do jeho majetkových práv se opíralo výlučně o okolnosti, které se jej netýkaly. K tomu však zdejší soud uvádí, že pro otázku přiměřenosti tohoto zásahu je klíčové porovnání poměru mezi výší pravděpodobné škody a zásahem do vlastnického práva, způsobeným předmětným zajišťovacím institutem. Takto viděno však o žádné nepřiměřenosti nelze uvažovat, jelikož pravděpodobná výše škody za jednání, na kterém se měl podílet stěžovatel, přesahuje částku 100 mil. Kč, zatímco hodnota zajišťovaných nemovitostí nepřesahuje částku 5 mil. Kč. Argumentaci vrchního státního zastupitelství, podrobně popisující aktivity některých dalších spoluobviněných a spočívající v převodu majetků na osoby s nimi spřízněné, proto Ústavní soud vnímá (ve shodě s vrchním soudem) jen jako určité zasazení věci do celkového kontextu, nikoliv jako relevantní odůvodnění vydání napadeného zajišťovacího opatření.

Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by protiřečila závěrům plynoucím ze shora citované judikatury zdejšího soudu (viz bod 3) a jejich postupu tedy nelze z ústavního pohledu nic podstatného vytknout. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.