Ústavní soud II.ÚS 984/26

Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť mají za to, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, předseda Okresního soudu v Náchodě ("okresní soud") předložil Vrchnímu soudu v Praze ("vrchní soud") podle § 15 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.") spis v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním peněz a věcí ze soudní úschovy vedeném pod sp. zn. 2 C 1/2026 k rozhodnutí o tzv. delegaci nutné, dané tvrzeným vyloučením všech soudců okresního soudu. Stěžovatelky navrhly přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Námitku podjatosti všech soudců okresního soudu odůvodnily skutečností, že u tohoto místně příslušného okresního soudu působí vedlejší účastník (žalobce ve věci 2 C 1/2026), a to jako dlouholetý přísedící (více jak 15 let) na trestním úseku uvedeného soudu. Vedlejší účastník je synem, resp. polorodým bratrem stěžovatelek.

Vrchní soud jako nejblíže společně nadřízený soudu, jehož příslušnost je daná zákonem a soudu, jemuž má být věc delegovaná (§ 12 odst. 3 o. s. ř.), návrh projednal a dospěl k závěru, že není opodstatněný. Zdůraznil, že soudce je při výkonu své funkce nezávislý a vázaný jen zákonem, proto není rozhodující, že u místně příslušného soudu na jiném úseku vykonává funkci přísedícího účastník řízení.

Stěžovatelky s rozhodnutím vrchního soudu nesouhlasí a navrhují jeho zrušení, přičemž se dovolávají porušení svých shora uvedených základních práv. Namítají, že nestrannost soudce je třeba posuzovat nejen ze subjektivního hlediska, ale též z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda existují dostatečné záruky vylučující legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti. Zdůrazňují, že význam má i pouhé zdání nestrannosti. Stěžovatelky mají za to, že vrchní soud zcela rezignoval na objektivní test nestrannosti a nevypořádal se s konkrétními okolnostmi případu, jež zakládají pochybnost nestrannosti ve věci rozhodujících soudců. Uvádějí, že vedlejší účastník je dlouholetým přísedícím, se soudci se osobně zná, setkává se s nimi i mimo pracoviště. Zmiňují, že předseda okresního soudu i soudce, jemuž byla věc přidělena, sami vyjádřili pochybnost o své nestrannosti, což odpovídá též skutečnosti, že v jiných řízeních již Krajský soud v Hradci Králové soudce okresního soudu z těchto důvodů vyloučil.

Stěžovatelky považují napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť se omezuje pouze na abstraktní právní poučku a nevypořádává jádro věci. Chybí v něm úvaha, proč vrchní soud nepovažuje za významné konkrétní osobní a kolegiální vazby vedlejšího účastníka k soudcům téhož soudu, resp. nevypořádává se s vyjádřením pochybností předsedy i samotných soudců o své nestrannosti ani dosavadní obdobnou rozhodovací praxí.

Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na přikázání věci podle § 12 o. s. ř., je nepřípustná, jelikož stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zamítnutím návrhu na přikázání věci soudní řízení nekončí a stěžovatel má nadále k dispozici procesní prostředky ochrany proti rozhodnutí ve věci samé, pomocí kterých se může bránit i proti tomu, že ve věci podle něj rozhodoval vyloučený soudce, resp. vyloučení soudci celého soudu.

Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti vyplývá ze stanoviska pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23. To se sice týkalo přímo rozhodnutí o nevyloučení soudce ve smyslu § 14 o. s. ř., jeho závěry však lze analogicky uplatnit i ve vztahu k zamítnutí návrhu na přikázání věci jinému soudu podle § 12 odst. 1 o. s. ř. Přestože jsou delegace nutná a vyloučení soudce formálně odlišné instituty, jejich funkční účel je totožný: zajistit, aby ve věci rozhodoval nestranný soudce či soud. Rozhodnutí podle § 12 odst. 1 o. s. ř. je svou podstatou pouze technickým důsledkem toho, že všichni soudci příslušného soudu jsou vyloučeni. Zkrátka, vrchní soud při rozhodování o přikázání věci podle § 12 odst. 1 o. s. ř. de facto rozhodoval o vyloučení soudců.

Závěry o subsidiaritě ústavní stížnosti vyslovené ve stanovisku pléna Pl. ÚS-st. 58/23 lze tak uplatnit i v případě stěžovatelek. Pro Ústavní soud je přitom podstatné, že zamítnutí návrhu na přikázání věci samo o sobě do právní sféry stěžovatelek nezasahuje, neboť řízení ve věci samé pokračuje. Stěžovatelky mohou námitku podjatosti soudců uplatnit v řádných a mimořádných opravných prostředcích proti meritornímu rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě (srov. bod 31 stanoviska). Ústavní soud obdobně postupoval již dříve (srov. usnesení ze dne 24. 3. 2026 sp. zn. IV. ÚS 3109/25).

Lze doplnit, že Ústavní soud podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost neodmítne, i když není splněna podmínka podle § 75 odst. 1 tohoto zákona, pokud stížnost mj. svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Stěžovatel by ale měl v ústavní stížnosti řádně, přesvědčivě a s využitím judikatury Ústavního soudu tento přesah vlastních zájmů vyložit (srov. bod 33 stanoviska Pl. ÚS-st. 58/23). Ústavní soud v řadě rozhodnutí uvedl, že možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba, jako výjimku z obecného pravidla, vykládat restriktivně. Tento "podstatný přesah" významu ústavní stížnosti může být dán např. opodstatněným návrhem na zrušení neústavního právního předpisu (§ 74 zákona o Ústavním soudu), případně jde-li o věc, jež se svou povahou týká více případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů, nebo je-li pociťována potřeba dodržení mezinárodní smlouvy či zajištění respektování nálezů Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 361/11). O takovou situaci v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud je přesvědčen, že v souzeném případě není s ústavní stížností spojen tak silný a významný veřejný zájem, jenž by ospravedlňoval neodmítnout nepřípustný návrh: opačný postup by měl sledovat zejména ten účel, aby řešení otázky ústavní stížností nastolené dopadlo na širší okruh případů se znaky patřičné obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním řízením. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.

Soudce zpravodaj proto ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].