III.ÚS 1010/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1010/23 ze dne 20. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Filipa Janovského, zastoupeného JUDr. Martinem Machačem, advokátem, sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023 č. j. 21 Cdo 3138/2022-517, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2022 č. j. 62 Co 53, 54/2022-471 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. října 2021 č. j. 39 C 97/2017-398, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České pošty, s. p., sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 20 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 27 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel (žalobce) se domáhal proti vedlejší účastnici řízení (žalované) určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 14. 3. 2017 danou stěžovateli vedlejší účastnicí řízení pro nadbytečnost podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 1. 10. 2021 č. j. 39 C 97/2017-398 žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.) a uložil mu povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 500 Kč (výrok II.). 4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 4. 2022 č. j. 62 Co 53, 54/2022-471 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II.). Městský soud ve shodě s obvodním soudem dovodil, že výpověď z pracovního poměru splňovala všechny náležitosti zákoníku práce a šlo o platné právní jednání vedlejší účastnice řízení. Zdůraznil, že rozvázání pracovního poměru pro nadbytečnost není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců a je věcí zaměstnavatele, aby reguloval nejen jejich počet, ale i jejich kvalifikační složení. K námitce stěžovatele, že u vedlejší účastnice řízení byl činný ve funkci předsedy odborové organizace (Nezávislého odborového sněmu České pošty), krajský soud uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, a to ani výslechem stěžovatelem navržených svědků, že by tato odborová organizace v době podání výpovědi u vedlejší účastnice řízení působila. Nebyla tak splněna podmínka, aby alespoň 3 členové odborové organizace byli u vedlejší účastnice řízení zaměstnáni v pracovním poměru (§ 286 odst. 3 zákoníku práce), a proto nebylo povinností vedlejší účastnice řízení požádat tuto odborovou organizaci o udělení předchozího souhlasu k výpovědi (§ 61 odst. 2 zákoníku práce). 5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2023 č. j. 21 Cdo 3138/2022-517 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť podstatou jeho dovolání byl především nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž soudy založily svůj právní závěr, a se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly). Vycházeje ze zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), Nejvyšší soud doplnil, že nevěrohodnost stěžovatelem navržených svědkyň (Markéty Markové a Lucie Mazalové) nebyla soudy shledána (předem) proto, že šlo o svědkyně jím navržené, nýbrž z jiných důvodů, podrobně popsaných v bodu 91 rozsudku obvodního soudu (např. z důvodu stěžovatelem instruované výpovědi u obou svědkyň). Přípustnost dovolání nebyly způsobilé založit ani další námitky, jimiž stěžovatel uplatňoval jiný dovolací důvod, než který je - jako jediný přípustný - uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., když namítal vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu. Vzhledem k tomu, že nebyl splněn předpoklad přípustnosti, nemohl Nejvyšší soud k těmto námitkám přihlížet (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud uvedl, že odůvodnění rozsudku městského soudu není nepřezkoumatelné, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byly městským soudem shledány správnými závěry obvodního soudu, na základě nichž došlo k zamítnutí žaloby. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř. Z tohoto ustanovení ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Nejvyšší soud uzavřel, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje popisu skutkového stavu a rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a obsahu napadených rozhodnutí. Zabývá se přitom námitkami, které uplatňoval již v řízení před městským soudem a Nejvyšším soudem, a to zejména ve vztahu k hodnocení věrohodnosti výpovědí svědkyní Markéty Markové a Lucie Mazalové a ohledně jejich členství v odborové organizaci. Domnívá se, že neexistují žádné relevantní důvody pro vyslovení nevěrohodnosti obou těchto svědkyň. Naopak u jiných svědkyň (svědkyně Koutová, Zobačová a Hrůzová), které podle stěžovatele vypovídaly nepravdivě ohledně skutečnosti, zda byly seznámeny se stanovami odborové organizace, měla být obvodním soudem vyslovena jejich nevěrohodnost. 7. Stěžovatel dále namítá nesprávné právní hodnocení věci. Nesouhlasí se závěrem obvodního soudu, že je odborová organizace povinna prokazovat splnění podmínek pro její existenci a působení u zaměstnavatele uvedením konkrétní identity svých členů. Rovněž tak považuje za nesprávný závěr o naplnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Podle stěžovatele byla organizační změna, z níž vyplynula nadbytečnost účelovým rozhodnutím. Domnívá se, že obvodní soud nejednal nestranně, což se mělo projevit v jeho opakovaném negativním rozhodnutí. Městský soud pak rezignoval na dohled nad obvodním soudem a pochybení následně nenapravil ani Nejvyšší soud. Stěžovatel zdůrazňuje, že je nesprávný skutkový závěr obecných soudů, že odborová organizace, jíž je stěžovatel předsedou, v rozhodné době nepůsobila u vedlejší účastnice řízení. 8. Zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že s ním soudy nejednaly nestranně, když s ním nebylo zacházeno jako s ostatními zaměstnanci a byla poskytnuta ochrana protiprávnímu jednání vedlejší účastnice řízení (porušení čl. 1 Listiny), že byl pro své postavení odborového funkcionáře diskriminován (porušení čl. 3 odst. 3 Listiny), že podáním neplatné výpovědi bylo zasaženo do práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny) a současně podáním neplatné výpovědi odborovému funkcionáři byla porušena svoboda sdružovat se (čl. 20 odst. 1 Listiny), jakož i právo podle čl. 27 odst. 3 Listiny. Postupem obecných soudů bylo konečně porušeno právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto org