III.ÚS 1030/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1030/17 ze dne 10. 5. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Anity Veselic a 2. Irene Schmitt, zastoupených JUDr. Ivem Koulou, advokátem, sídlem Krupská 28/30, Teplice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017 č. j. 12 Co 363/2016-106, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vilmy Vopěnkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje. II. Podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se věc předkládá plénu Ústavního soudu k zaujetí stanoviska. Odůvodnění 1. Ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 36 odst. 1 Listiny práv (správně "Listiny základních práv a svobod", dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatelky domáhaly vůči vedlejší účastnici peněžitého plnění z "důvodu práva na náhradu za neužívání společných nemovitých věcí" za dobu od 1. 1. 2013 do 30. 4. 2016. Mezi účastnicemi bylo ve věci nesporným, jaké podíly na společných nemovitostech jim náleží, jakož i to, že společné nemovitosti od roku 1994 užívá výlučně vedlejší účastnice. V průběhu řízení vznesla vedlejší účastnice námitku promlčení vymáhaného práva s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že vymáhaný nárok je bezdůvodným obohacením, pro jehož vydání je zákonem stanovena dvouletá promlčecí lhůta. Stěžovatelky argumentovaly právním názorem Ústavního soudu s tvrzením, že vymáhaný nárok je majetkovým právem, jež se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Obvodní soud se přiklonil k argumentaci stěžovatelek a rozsudkem ze dne 30. 5. 2016 č. j. 18 C 22/2016-76 jejich žalobě v plném rozsahu vyhověl. Námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí neshledal důvodnou, protože nepovažoval uplatněný nárok za nárok z titulu bezdůvodného obohacení, ale za nárok na zaplacení náhrady, který je nárokem opírajícím se o uvedená ustanovení občanských zákoníků, přičemž nárok z bezdůvodného obohacení (mající subsidiární povahu) přichází do úvahy jen tam, kde nárok nelze dovodit z jiného právního titulu [s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 471/05 ze dne 22. 2. 2006 (N 43/40 SbNU 355) a sp. zn. II. ÚS 2919/10 ze dne 10. 3. 2011 (N 40/60 SbNU 477)]. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, na jehož základě městský soud částečně změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu stěžovatelek částečně zamítl za období předcházející dvěma letům před zahájením řízení, tj. za období od 1. 1. 2013 do 22. 12. 2013, a to právě s poukazem na vznesenou námitku promlčení. Městský soud, na rozdíl od obvodního soudu, posoudil vymáhaný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení a stran jeho promlčení aplikoval dvouletou promlčecí lhůtu. Uvedl, že postup podle § 137 odst. 1 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb., resp. § 1122 odst. 1 obč. zákoníku č. 89/2012 Sb., přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže došlo k omezení spoluvlastnického práva právem aprobovaným způsobem, a to dohodou, rozhodnutím většiny či rozhodnutím soudu. O takovou situaci v projednávané věci nejde, k omezení spoluvlastnického práva stěžovatelek došlo bez dohody či rozhodnutí většiny, tedy svévolným jednáním vedlejší účastnice a za takové situace vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb., resp. § 2291 a násl. obč. zákoníku č. 89/2012 Sb. Městský soud v této souvislosti vyšel z judikatury Nejvyššího soudu např. z rozsudku ze dne 13. 1. 2016 sp. zn. 22 Cdo 3983/2015, jakož i z rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 31 Cdo 503/2011. 4. Třetí senát Ústavního soudu dospěl k právnímu názoru, který se odlišuje od názoru vysloveného v nálezu sp. zn. II. ÚS 471/05, proto přerušuje řízení o ústavní stížnosti a předkládá tuto otázku k posouzení plénu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. května 2017 Jan Filip v. r. předseda senátu