III.ÚS 1043/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1043/24 ze dne 22. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Česko-gruzínské obchodní komory, se sídlem Purkyňova 648/125, Brno, zastoupené Mgr. Jiřím Chlaněm, advokátem, se sídlem Točitá 1964/34, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2024, č. j. 28 Co 172/2023-89, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. srpna 2023, č. j. 254 C 24/2022-67, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. května 2023, č. j. 254 C 24/2022-45, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 650 000 Kč s příslušenstvím. Podle žaloby jí zapůjčila peníze, které stěžovatelka nevrátila. Městský soud nařídil k projednání žaloby jednání, k němuž se stěžovatelka nedostavila. 2. Městský soud následně vydal napadený rozsudek pro zmeškání, kterým stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 650 000 Kč s příslušenstvím a povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 33 700 Kč. 3. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání (§ 205b občanského soudního řádu) a návrh na zrušení (§ 153b odst. 4 občanského soudního řádu). 4. Podle městského soudu však stěžovatelka podala oba tyto opravné prostředky opožděně. Napadeným usnesením proto odmítl odvolání a zamítl návrh na zrušení rozsudku. 5. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí odvolala. Krajský soud poté usnesení městského soudu napadeným usnesením potvrdil a žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 6. Stěžovatelka považuje rozsudek pro zmeškání a na něj navazující usnesení za protiústavní, a proto proti nim podává ústavní stížnost. II. Argumentace stěžovatelky 7. Obecné soudy podle stěžovatelky porušily její právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů (čl. 27 Listiny). 8. Rozsudek pro zmeškání vynesl podle stěžovatelky věcně nepříslušný soud. O žalobě totiž neměl rozhodovat okresní, ale krajský soud - a to proto, že šlo o věc uvedenou v § 9 odst. 2 písm. e), f) a p) občanského soudního řádu. V té souvislosti stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu týkající se práva na zákonného soudce (konkrétně nálezy I. ÚS 1171/14 a III. ÚS 293/98). Následně vydaná usnesení považuje za formalistická, protože tuto ústavněprávní vadu "přikrývají". Stěžovatelka navíc nedisponuje požadovanými finančními prostředky, jejichž zaplacení jí ukládá rozsudek pro zmeškání, a napadená rozhodnutí proto prakticky paralyzovala její působení, což v soudním řízení namítala. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud musel před věcným posouzením ústavní stížnosti prověřit, zda jsou splněny procesní podmínky (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu). Jen v takovém případě se totiž může ústavní stížností zabývat věcně. 10. V posuzované věci tyto předpoklady splněny nejsou, protože stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejího práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 11. Stěžovatelčina ústavní stížnost je proto částečně nepřípustná - a to jak v části, v níž napadá potvrzení rozhodnutí o odmítnutí odvolání (viz body 12 až 16 tohoto usnesení), tak v části, ve které napadá potvrzení rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání (viz body 17 až 26 tohoto usnesení). Její ústavní stížnost je proto přípustná jen ve vztahu k nákladovým výrokům napadených rozhodnutí (viz body 28 až 29 tohoto usnesení). 1. Procesní předpoklady ve vztahu k výroku o potvrzení odmítnutí odvolání 12. V části, v níž stěžovatelka napadá usnesení krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení městského soudu o odmítnutí odvolání (tedy výrok I rozhodnutí krajského soudu potvrzující výrok I rozhodnutí městského soudu), je ústavní stížnost nepřípustná, protože proti tomuto rozhodnutí zákon umožňuje podat žalobu pro zmatečnost. 13. Tímto procesním prostředkem lze totiž napadnout také "pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno [...] usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání" (§ 229 odst. 4 občanského soudního řádu). Z ústavní stížnosti ani jejích příloh však nevyplývá, že by stěžovatelka možnosti podat žalobu pro zmatečnost využila a rozhodnutí o této žalobě napadla. 14. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je stěžovatel povinen v popsané situaci podat před podáním ústavní stížnosti žalobu pro zmatečnost. Touto žalobou totiž lze dosáhnout přezkumu toho, zda je závěr odvolacího soudu v souladu se zákonem a ústavním pořádkem (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 a nálezy, které na jeho závěry navazují - viz např. sp. zn. IV. ÚS 3398/22, bod 16; I. ÚS 2903/14, bod 28; IV. ÚS 2244/09, bod 7). 15. Pokud stěžovatel tento opravný prostředek nevyčerpá, je jeho ústavní stížnost v rozsahu daného zmatečnostního důvodu obecně nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud ji odmítne (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 nebo např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2215/23, III. ÚS 3247/22, III. ÚS 2793/19). 16. Tato situace nastala i v právě projednávané věci. Stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala ve vztahu k odmítnutí odvolání všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (jak jí ukládá § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud zároveň neshledal, že by její stížnost svým významem podstatně přesahovala její vlastní zájmy, což je podmínkou pro to, aby se jí za těchto okolností mohl zabývat věcně [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Žádnou argumentaci v tomto ohledu neuvedla ani sama stěžovatelka. 2. Procesní předpoklady ve vztahu k výroku o potvrzení zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání 17. V části, v níž stěžovatelka napadá usnesení krajského soudu potvrzující usnesení městského soudu o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání (tedy výrok I rozhodnutí krajského soudu potvrzující výrok II rozhodnutí městského soudu), je ústavní stížnost taktéž nepřípustná - a to proto, že je proti němu přípustné dovolání. 18. Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým je potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, je totiž "rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí" (§ 237 občanského soudního řádu). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí přitom zákon nevylučuje, což potvrzují i četná rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž je dovolání proti tomuto rozhodnutí obecně přípustné (viz § 238 odst. 1 občanského soudního řádu a např. rozsudek sp. zn. 32 Cdo 1846/2019 nebo usnesení sp. zn. 23 Cdo 564/2023, 23 Cdo 1316/2022, 26 Cdo 1859/2020, 32 Cdo 1001/2018, 26 Cdo 3191/2017, 33 Cdo 2031/2016, 28 Cdo 188/2015, 32 Cdo 120/2014, 32 Cdo 4361/2013). 19. Ústavní soud si je vědom toho, že krajský soud poučil stěžovatelku o tom, že proti jeho rozhodnutí dovolání přípustné není. Stejně tak si je vědom toho, že za běžných okolností by takové rozhodnutí z důvodu chybného poučení zrušil jako protiústavní (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1467/18, bod 15; II. ÚS 3976/17, bod 20; I. ÚS 2265/16, bod 20). V posuzovaném případě však k tomuto kroku nepřistoupil. 20. Ústavní soud při svém rozhodování vždy zvažuje možné následky svého zrušujícího nálezu. Řízení, která vedla k vydání napadených rozhodnutí, přitom hodnotí jako celek (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1370/23, bod 13; I. ÚS 2925/21, bod 25; II. ÚS 498/17, bod 19). Pokud shledá, že by zrušení rozhodnutí nemělo pro stěžovatele fakticky žádný význam - tedy že by pouze prodloužilo dané řízení a nemohlo vést k jinému rozhodnutí ve věci - považuje Ústavní soud zrušení takového rozhodnutí za ryze formalistické a obsahově prázdné (viz např. nálezy II. ÚS 3137/09, bod 32; III. ÚS 1301/13, bod 36, či usnesení sp. zn. I. ÚS 1305/22, bod 10; I. ÚS 2925/21, bod 25; III. ÚS 4057/16, bod 24). Obdobná situace nastala i v této věci. 21. Stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku pro zmeškání opožděně, protože tento návrh nepodala "do dne právní moci rozsudku pro zmeškání", jak požaduje § 153b občanského soudního řádu. Zatímco rozsudek pro zmeškání nabyl právní moci dne 7. 6. 2023, stěžovatelka podala návrh na jeho zrušení až dne 17. 7. 2023 - tedy v době, kdy byl rozsudek už víc než měsíc pravomocný (viz str. 3 rozhodnutí městského soudu, jehož závěr o opožděnosti návrhu potvrdil v bodě 13 svého rozhodnutí i krajský soud). 22. Za těchto okolností by se Nejvyšší soud nemohl při případném přezkumu rozhodnutí krajského soudu zabývat ničím jiným než tím, zda krajský soud posoudil opožděnost tohoto návrhu správně. O tom, že stěžovatelka podala návrh opožděně