III.ÚS 1118/22

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V řízení o zaplacení částky 159 567 440 Kč s příslušenstvím Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výrokem I. usnesení ze dne 26. 10. 2021 č. j. 74 Cm 78/2018-331 nařídil předběžné opatření, jímž stěžovateli (v řízení vystupujícímu jako druhý žalovaný) zakázal jakkoliv zatěžovat, disponovat či zcizit nemovitosti v tomto výroku blíže specifikované. Výrokem II. nařídil městský soud obdobné předběžné opatření vůči druhé vedlejší účastnici řízení (v řízení vystupující jako první žalovaná). Důvodem pro nařízení předběžného opatření byla obava z ohrožení výkonu rozhodnutí [srov. § 102 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s § 74 odst. 1 o. s. ř.].

K odvolání stěžovatele (i druhé vedlejší účastnice řízení) Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 11. 2. 2022 č. j. 14 Cmo 352/2021-437 rozhodnutí městského soudu potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Namítá přitom, že obecné soudy postupovaly svévolně a v důsledku nerespektování kogentních norem dospěly k závěrům, které nejsou v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Nevypořádaly se přitom s námitkou promlčení. Předběžné opatření bylo nadto vydáno na základě nedostatečných tvrzení prvního vedlejšího účastníka řízení (žalobce). Vrchní soud rovněž nikterak neodůvodnil osvědčení nároku prvního vedlejšího účastníka řízení, nevypořádal námitky stěžovatele a nezabýval se ani příčinnou souvislostí mezi domnělým porušením právní povinnosti stěžovatele a tvrzeným vznikem škody.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s nařízením předběžného opatření, které mu zabraňuje v dispozici s majetkem v jeho vlastnictví.

Ústavní soud úvodem považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, jestliže právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.

Co se týče předběžných opatření, Ústavní soud ve své konstantní judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 či usnesení ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Ústavní soud se zpravidla nepovažuje být oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení nebo zrušení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Žádný exces Ústavní soud v napadených rozhodnutích však neshledal.

Obdobně jako ve věci ústavní stížnosti druhé vedlejší účastnice řízení (věc vedená u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1097/22) je třeba konstatovat, že nařízené předběžné opatření má zákonný podklad, bylo v zahájeném soudním řízení vydáno i přezkoumáno k tomu příslušnými orgány a není svévolné. Jeho odůvodnění je pečlivé a vyčerpávající. Obecné soudy se důkladně zabývaly splněním zákonných předpokladů pro nařízení prvním vedlejším účastníkem řízení navrhovaného předběžného opatření i námitkami stěžovatele vůči takovému postupu. Poměřovaly i případnou újmu hrozící jak prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení v případě jeho nenařízení, tak stěžovateli i druhé vedlejší účastnici řízení v případě jeho nařízení. Nevypořádání námitek stěžovatele jemu požadovaným způsobem porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.

Z ústavněprávního hlediska není tedy obecným soudům co vytknout. Ústavnímu soudu v tuto chvíli nevzniká prostor do jejich rozhodovací činnosti jakkoli ingerovat. Na okraj lze poznamenat, že otázka promlčení práva je věcí meritorního posouzení oprávněnosti uplatněného nároku. I kdyby obecné soudy námitku stěžovatele v dané fázi řízení odbyly, jak tvrdí, vznikne v jeho rámci ještě dostatek prostoru zabývat se jí podrobněji. Ani tato výtka tak na náhledu Ústavního soudu na ústavnost napadených rozhodnutí nemůže s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti nic změnit.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.