Ústavní soud III.ÚS 118/25

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a připojených listin vyplývá, že vedlejší účastník se po stěžovatelce domáhal náhrady škody ve výši 127 553 Kč na bytové jednotce ve svém vlastnictví, k níž došlo zatečením z bytové jednotky stěžovatelky v důsledku havárie topného systému. Poškozeny byly zdi, strop a podlahy obývacího pokoje, což si vyžádalo rekonstrukci a opravy specifikovaného rozsahu, stejně jako inventář v podobě notebooku, sedací soupravy a televizoru.

Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi 92 564 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 24 989 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III. Odvolací soud vyšel z toho, že spor mezi účastníky byl pouze o tom, zda škoda uváděná vedlejším účastníkem skutečně v tvrzeném rozsahu a výši vznikla. Po zopakování a doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud uzavřel, že vedlejšímu účastníkovi vznikla škoda na stavebních částech bytu ve výši 126 065 Kč a v souvislosti s poškozením sedací soupravy ve výši 16 499 Kč, a tedy po odečtení částky 50 000 Kč, kterou stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi již na náhradu škody uhradila, je mu třeba přiznat právě částku 92 564 Kč.

Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu totiž stěžovatelka neuplatnila žádné způsobilé dovolací důvody, přičemž ve vztahu k uložení povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi 16 499 Kč jako náhradu škody za zničenou sedací soupravu, je pak dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se jedná o peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč. Dovolání stěžovatelky nebylo přípustné ani co do části týkající se výroku odvolacího soudu o nákladech řízení vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatelka pokračuje v polemice se závěry obecných soudů o rozsahu a výši škody vzniklé vedlejšímu účastníkovi. Nesouhlasí s tím, že výše náhrady škody za poškození sedací soupravy byla odvolacím soudem stanovena cenou věci nové, ačkoliv tato souprava byla zakoupena jako použitá. Stěžovatelka dále kritizuje závěr, že došlo k hloubkové degradaci a otlučení omítek v obývacím pokoji vedlejšího účastníka a namítá, že odvolací soud k tomuto závěru dospěl na základě nesprávného zhodnocení provedených důkazů a tím, že upřednostnil výpověď vedlejšího účastníka.

Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena [§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je však přípustná jen zčásti. Nejvyšší soud totiž neodmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), ale proto, že dovolání nebylo pro vady věcně projednatelné. Ve vztahu k rozsudkům soudu prvního stupně a soudu odvolacího tak stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v této části nepřípustná (viz stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, výrok II a body 59 a násl.).

V části napadající usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost přípustná je. Stěžovatelka však ve vztahu k tomuto usnesení žádné konkrétní námitky neuvádí kromě obecného tvrzení, že dovolací soud nenapravil chyby v předchozím postupu soudů. Stěžovatelka nijak nevysvětluje, v čem vidí neústavnost závěru Nejvyššího soudu o tom, že řádně nevymezila přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Nosné důvody napadeného usnesení Nejvyššího soudu jsou čistě procesní, založené na tom, že dovolání stěžovatelky bylo vadné. Tento závěr však stěžovatelka nezpochybnila a nevyložila, z jakých důvodů Nejvyšší soud pochybil. Stěžovatelku, povinně zastoupenou advokátem, stíhá břemeno tvrzení a je především na ní samotné, aby předložila Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci. Není úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotné stěžovatelky.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.