III.ÚS 1212/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1212/12 ze dne 19. 9. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. Š., zastoupené Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. 6 Tdo 1492/2011, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. 7 To 168/2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2011 sp. zn. 1 T 207/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 8 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 13 a čl. 14 odst. 1 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Stěžovatelka byla shora uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 uznána vinnou trestným činem pomluvy podle § 206 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"). Soud s poukazem na § 25 tr. zákona upustil od potrestání a podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku jí uložil ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Odvolání, které proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala, Městský soud v Praze výše specifikovaným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, odmítl. V ústavní stížnosti (sepsané advokátem Mgr. Robertem Cholenským, jejím tehdejším zástupcem v řízení před Ústavním soudem) stěžovatelka namítala, že Nejvyšší soud formalisticky aplikoval rozhodnou procesní úpravu tím, že nevzal v potaz podání, které sepsala sama, a dokonce odmítl doplnění dovolání zaslané obhájcem, neboť je považoval za zpracované "výlučně obviněnou". Obhájce jí byl Nejvyšším soudem ustanoven jen 3 dny před uplynutím lhůty k podání dovolání, což neodpovídalo složitosti věci. Poté, co se seznámila s obsahem dovolání podaného tímto obhájcem, snažila se podání doplnit o další relevantní skutečnosti včetně dovolacích důvodů. Její možnost obhajoby byla omezena rovněž tím, že se během řízení nacházela na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny (kde ji "ani jednou" obhájce nenavštívil) s možností jen krátkodobě opustit areál tohoto zdravotnického zařízení. V tomto rámci kontaktovala svého obhájce, jenž soudu zaslal její vyjádření bez toho, aby je vhodným způsobem "doplnil" tak, aby toto podání mohlo být Nejvyšším soudem vyhodnoceno jako "doplnění dovolání". Za situace, kdy - jak se domnívá - nebyla efektivně zastoupena, představuje povinné zastoupení obviněného v dovolacím řízení zamezení přístupu ke spravedlnosti. Dále stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že soud prvního stupně a odvolací soud podaly ústavně nekonformní interpretaci § 206 odst. 1 a 2 tr. zákona; inkriminované jednání nemělo být podřazeno těmto zákonným ustanovením, resp. soudy měly přihlédnout k nízké společenské nebezpečnosti jejího jednání. Exces, porušení zásad proporcionality a subsidiarity, jakož i základních práv představuje uložení ochranného léčení v ústavní (tj. nejvíce restriktivní) formě, na dobu předem nespecifikovanou. Tímto rozhodnutím byla zbavena osobní svobody a došlo též k zásahům do její tělesné a duševní integrity (včetně aplikace "depotních injekcí"), jakož i do dalších práv. Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatoval, že požadavek na zastoupení stěžovatelky v dovolacím řízení vycházel z § 265d odst. 2 tr. řádu. Dále uvedl, že ji obhájce neustanovil a k zasahování do způsobu výkonu obhajoby nebyl povolán. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze vyjádření nepodaly. V replice k tomuto vyjádření stěžovatelka na svých námitkách v ústavní stížnosti setrvala. Doplnila, že nebyla vyslechnuta v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 ani Městského soudu v Praze. Zdůraznila, že dovolací soud nedocenil její "reálnou situaci" danou pobytem v psychiatrické léčebně, resp. odtud vyplývající značně zhoršenou možnost komunikace se svým obhájcem a soudem. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 5. 1980 ve věci Artico v. Itálie, stížnost č. 6694/74. Dovozuje, že omezení přístupu k Nejvyššímu soudu vedlo k narušení podstaty práva na spravedlivý proces. V rámci své repliky stěžovatelka upozornila na zveřejněnou informaci o trestním stíhání JUDr. Tomáše Liptáka (jehož podle zjištění rozhodujících soudů nepravdivě označila za konfidenta a spolupracovníka Státní bezpečnosti), který se měl podle Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu z pozice prokurátora počátkem 50. let 20. století podílet na nezákonném vystěhování rodiny zemědělce Václava Basaře z obce Újezd. Z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu pomluvy též uvedla, že k ohrožení pověsti JUDr. T. Liptáka nemohlo dojít proto, že ke dni 1. 1. 2011, tj. ještě před vydáním soudního rozhodnutí, byl vyškrtnut ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou. Závěrem stěžovatelka zopakovala svoje přesvědčení, že došlo k uložení nepřiměřené trestní sankce, což bylo následně napraveno Obvodním soudem pro Prahu 8, který ji dne 9. 5. 2012 propustil z ochranného léčení "bez nutnosti další léčby". Stěžovatelka Ústavnímu soudu adresovala též četná vlastní podání sepsaná mimo rámec povinného zastoupení advokátem. V těchto podáních Ústavnímu soudu přiblížila širší kontext její právní věci a navrhla též doplnění dokazování o spisový materiál ve věci trestního stíhání JUDr. Tomáše Liptáka. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jejího právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není. Dovolací soud požadavkům vyplývajícím z práva na obhajobu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i související