Ústavní soud III.ÚS 1214/25

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i princip zaručený čl. 2 odst. 2 Listiny.

Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Oblastní inspektorát práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj napadeným rozhodnutím uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen "zákon o zaměstnanosti"). Toho se dopustila tím, že porušila povinnost vyplývající z § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, neboť umožnila ve specifikované době na svém pracovišti Pavlu Žaludovi výkon práce organizace dopravy a správy a Dagmar Kozlíkové výkon práce dispečera dopravy, přičemž pracovní činnost těchto osob vykazovala znaky závislé práce ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce a tyto osoby vykonávaly tuto závislou práci pro stěžovatelku mimo pracovněprávní vztah. Tím stěžovatelka umožnila výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti. Za tento přestupek byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 445 000 Kč.

Státní úřad inspekce práce rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Shledal, že spáchání přestupku bylo jednoznačně prokázáno, neboť u obou osob byly splněny všechny znaky závislé práce.

Žalobu stěžovatelky zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který také dospěl k závěru, že všechny znaky závislé práce jsou naplněné.

Kasační stížnost stěžovatelky pak byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta. Nejvyšší správní soud se podrobně zabýval argumentací stěžovatelky, která se soustředila především na první ze znaků závislé práce, tj. vztah nadřízenosti a podřízenosti. Zdůraznil, že posouzení závislosti práce je výsledkem hodnocení komplexní situace, přičemž se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že správní orgány shledaly několik okolností, které ve svém souhrnu přesvědčivě svědčí existenci vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi stěžovatelkou a oběma osobami. Pokud šlo o námitku stěžovatelky týkající se vad řízení, konstatoval, že vzhledem k tomu, že v této části je kasační stížnost z podstatné části doslova opsaná žaloba a taková opakovaná argumentace nepředstavuje přípustné kasační námitky, může se věcně zabývat pouze tou argumentací, která cíleně reaguje na rozsudek krajského soudu. V tomto rozsahu shledal, že námitky stěžovatelky směřující do hodnocení důkazů krajským soudem nejsou důvodné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěrem správních orgánů a správních soudů, že v posuzovaném případě byly naplněny znaky závislé práce. Tvrdí, že tato otázka byla posouzena nesprávně zejména ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu podrobně rozepisuje důvody, pro které podle jejího závěru v případě pana Žaluda, ani paní Kozlíkové nedošlo k naplnění znaků závislé činnosti.

Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatelka pak vytýká, že přestože řadu okolností hodnotil po právní stránce odlišně od předchozích správních orgánů i krajského soudu, dospěl k závěru, že to však nemá vliv na zákonnost předchozích rozhodnutí a ztotožnil se se závěrem, že v případě činnosti výše uvedených osob šlo o znaky závislé práce.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti z velké části opakuje námitky, které uplatnila již v řízení před správními soudy. Nepředkládá žádné ústavněprávní argumenty, na jejichž základě by bylo možné usoudit, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv. Podstata její argumentace spočívá pouze ve spojení v předchozím řízení předestřených námitek s odkazy na ustanovení Listiny upravující principy práva na spravedlivý proces a práva podnikat.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí včetně ústavnosti řízení, které jejich vydání předcházelo.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním, či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

Ústavní soud konstatuje, že právní závěry správních soudů jsou obsáhle a důkladně odůvodněny s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu. Nejvyšší správní soud všechny námitky stěžovatelky vypořádal ve zcela postačujícím rozsahu a srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry krajského soudu i správních orgánů za správné.

V případě stěžovatelčiny připomínky, že Nejvyšší správní soud hodnotil řadu okolností po právní stránce odlišně, tak Ústavní soud musí zdůraznit, že kasační soud v bodě 16 odůvodnění sice poukázal na to, že krajský soud nepřesně uvedl, že pro výklad pojmu závislé práce ve smyslu § 2 zákoníku práce nejsou relevantní judikatorní závěry učiněné ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o daních z příjmů, když tato nepřesnost v odůvodnění rozsudku krajského soudu nemá žádný vliv na jeho zákonnost. Současně však poukázal na skutečnost, že se krajský soud vypořádal s jeho rozsudkem sp. zn. 10 Ads 235/2021-31, když uvedl, že při výkladu pojmu závislá práce je nutno vycházet z § 2 odst. 1 zákoníku práce a hodnotit naplnění jednotlivých definičních znaků (kritérií) závislé práce, a to nejen ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti [kterému věnuje rozsáhlou pozornost (srov. body 21n.)], ale také v jejich komplexnosti (srov. body 25n.). Nejinak je tomu v případě nedůvodných procesních námitek, ve kterých stěžovatelka cíleně polemizovala s krajským soudem, a jež Nejvyšší správní soud srozumitelně vypořádal, zatímco v případech ostatních (v kasační stížnosti) namítaných vad správního řízení to nebyla jiná argumentace, než "[z] podstatné části doslova opsaná žaloba" (tj. nejednalo se o nic jiného než o nepřípustné kasační námitky). Ústavní soud tak neshledal v posuzované věci prostor pro svůj případný kasační zásah, neboť klíčový závěr správních orgánů a správních soudů, že v posuzované věci šlo o výkon závislé práce, nelze shledat neústavním.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.