III.ÚS 1259/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1259/11 ze dne 13. 7. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. M. Š., zastoupeného Mgr. Irenou Zelenkovou, advokátkou se sídlem Praha 3, W. Churchilla 2, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011 č. j. 21 Cdo 4720/2009-92 a Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2009 č. j. 28 Co 546/2008-60 spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 64 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů v jeho pracovněprávní věci, a to pro porušení jeho základních práv a svobod zakotvených v článku 1 odst. 1, článku 2 odst. 3 a 4, článku 90, článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky a článku 2 odst. 2 a 3, článku 11, článku 28 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Spolu s tím žádá, aby bylo zrušeno ustanovení § 64 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (rozumí se účinného ku dni 30. 9. 2004 - dále jen "zákoníku práce"), neboť v něm spatřuje "rovněž porušení svých základních práv, jmenovitě na ochranu svých práv před soudem ... a práva na přístup k soudu dle článku 36 odst. 1 Listiny". Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 15 C 171/2004 a sp. zn. 15 C 93/2007 se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 13. 6. 2008 č. j. 15 C 93/2007-35 uložil zaměstnavateli stěžovatele společnosti Torrex Chiesi CZ, s. r. o., (žalované) zaplatit stěžovateli (žalobci) 240 000 Kč jako náhradu mzdy z titulu skončení pracovního poměru jeho okamžitým zrušením dne 11. 8. 2004, jehož neplatnost byla pravomocně deklarována rozsudkem téhož soudu ze dne 26. 1. 2007 č. j. 15 C 171/2004-140. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2009 č. j. 28 Co 546/2008-60 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že pracovní poměr stěžovatele skončil na základě jiného úkonu, dne 12. 8. 2004, jímž žalovaná současně předchozí okamžité zrušení pracovního poměru "vzala zpět", a to i když stěžovatel tyto listiny odmítl převzít. Ačkoli zpětvzetí okamžitého zrušení pracovního poměru žádné právní účinky nevyvolalo, platnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 12. 8. 2004, jež je nutno posuzovat samostatně, u soudu napadeno nebylo, pročež pracovní poměr stěžovatele k tomuto dni skončil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 1. 2011 č. j. 21 Cdo 4720/2009-92 stěžovatelovo dovolání na základě obšírné věcné argumentace zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 12. 8. 2004 mu nikdy zaměstnavatelem předestřeno nebylo, přičemž i kdyby taková listina existovala, není jisté, zda je totožná s listinou, kterou žalovaná předložila soudu. Právní posouzení okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 12. 8. 2004 jako samostatného právního úkonu podle jeho názoru popírá zásadu autonomie vůle, neboť z výpovědi žalované vyplývá, že jí zamýšlela opravit okamžité zrušení pracovního poměru z předchozího dne, a nikoli učinit nový samostatný právní úkon. Uvažovaly-li soudy i tento úkon (a to jako rozhodný), porušily zásadu ne bis in idem, jelikož o zrušení pracovního poměru již bylo pravomocně rozhodnuto, neboť zde rozhodovaly i o tomto "právním úkonu". Nebylo pak po něm možné "spravedlivě požadovat", míní stěžovatel, podání žaloby proti pozdějšímu okamžitému zrušení, protože dokud nebylo pravomocně rozhodnuto o platnosti předchozího, pracovní poměr neexistoval, a nemohl být tudíž novým okamžitým zrušením ukončen. Stěžovatel pak dovozuje, že teprve po pravomocném rozhodnutí o okamžitém zrušení se mohl obrátit na soud se žalobou o neplatnost pozdějšího okamžitého zrušení, čímž se však ocitl v "legislativní pasti", jelikož mezitím marně uplynula lhůta dle ustanovení § 64 zákoníku práce k podání žaloby, čímž mu bylo odepřeno právo na přístup k soudu (z tohoto důvodu navrhuje, aby toto ustanovení Ústavní soud zrušil). Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Stěžovatel sice poukazuje na mnohá ústavněprávní ustanovení, na prvý pohled je však zřejmé, že čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny jsou v dané věci přímo nepoužitelné; co do čl. 11 a 28 (zde jen bylo-li by možné o nároku na náhradu mzdy uvažovat o podřaditelnosti právu "na spravedlivou odměnu za práci") platí, že jejich případné dotčení, je-li spojováno s výsledkem soudního řízení, by mohlo nastat jen za splnění podmínky nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, čehož se stěžovatel ostatně též dovolává. Tímto článkem je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání; dovolací soud se jím zabýval věcně a s námitkami, které v něm stěžovatel uplatnil, se podrobně vypořádal. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (o což, jak bylo řečeno, zde - přímo - nejde) anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován a je tím výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění. V rovině skutkové pak v kontextu čl. 36 odst. 1 Listiny platí, že Ústavní soud - vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn zasahovat do jimi provedeného hodnocení důkazů, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy tento proces a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu. Obdobně je tomu - pro ingerenci Ústavního soudu - tehdy, když ze soudy učiněných dílčích zjištění (důkazů) nelze při žádné z myslitelných konstrukcí logicky dospět k těm finálním skutkovým závěrům, jež byly pro právní posouzení věci rozhodující (což ostatně koresponduje podmínkám uplatnitelnosti dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jež výstižně rekapituloval v dané věci dovolací soud). Jen za splnění těchto podmínek přichází v úvahu zásah Ústavního soudu, neboť až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny ústavní stížností otevřeného problému. Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly odvolacím a dovolacím soudem v dané věci uplatněny, za protiústavní - ve vyloženém smyslu - mít nelze. Skutková oponentura stěžovatele nedosahuje ústavněprávní roviny potud, že odvolací a dovolací soud se s jeho argumentací o "nepřevzetí" rozhodné listiny, resp. nedostatku její identity s tou, již uvažovaly za rozhodnou, adekvátně vypořádaly, a zejména není jakéhokoli důvodu - z hledisek výše vyložených - pochybovat o regulérnosti zjištění, jež zaznamenal dovolací soud v odůvodnění zamítavého rozsudku, že stěžovatel "před svědky odmítl po přečtení převzít okamžité rozvázání pracovního poměru k 12. 8. 2004 a zpětvzetí původního ze dne 11. 8. 2004". Pochybnostem o totožnosti okamžitého zrušení ze dne 12. 8. 2004 by stěžovatel předešel, pakliže by neodmítl je převzít. Z pohledu právního posouzení věci pak platí, že nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se rovněž podáv