III.ÚS 1300/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1300/22 ze dne 4. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Statutárního města Děčín, sídlem Mírové náměstí 1175/5, Děčín, zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, sídlem U Starého mostu 111/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. dubna 2022 č. j. 7 As 60/2020-34 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. února 2020 č. j. 62 Af 64/2018-52, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 8, čl. 100 odst. 1, čl. 101 odst. 4 a čl. 104 odst. 2 Ústavy a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 28. 8. 2017 č. j. ÚOHS-S0444/2016/VS-25120/2017/830/Pro, rozhodl Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "Úřad") o tom, že stěžovatel porušil zákaz stanovený v § 19a odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění účinném do 18. 10. 2016 (dále jen "zákon č. 143/2001 Sb.") a dopustil se správního deliktu podle § 22aa odst. 1 písm. b) téhož zákona tím, že povolil obecně závaznou vyhláškou č. 3/2013 provozování sázkových her podle § 2 písm. e), i), l), m), n) a loterií a jiných podobných her podle § 2 písm. j) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen "zákon o loteriích"), pouze ve třech kasinech na místech uvedených v příloze č. 1 vyhlášky, a dále tím, že výherní hrací přístroje podle § 2 písm. e) zákona o loteriích o maximálním počtu 4 kusů bylo možné provozovat pouze na místech uvedených v příloze č. 2 vyhlášky, aniž by výběr adresních míst provozování a stanovení maximálního počtu výherních hracích přístrojů na provozovnu provedl na základě objektivních, nediskriminačních a předem známých kritérií. Úřad uložil stěžovateli za popsaný správní delikt pokutu ve výši 499 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Proti rozhodnutí Úřadu podal stěžovatel rozklad, který předseda Úřadu rozhodnutím ze dne 15. 5. 2018 č. j. ÚOHS-R145/2017/HS-14196/2018/310/Aši zamítl a rozhodnutí Úřadu potvrdil. 3. Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu. Rozsudkem krajského soudu ze dne 6. 2. 2020 č. j. 62 Af 64/2018-52 byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že Úřad nepochybil, jestliže poté, kdy dospěl k závěru o narušení hospodářské soutěže stěžovatelem, aplikoval § 19a a na něj navazující § 22aa zákona č. 143/2001 Sb. 4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli v tom, že by výkonná moc kromě postupu podle § 123 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"), nemohla vykonávat dozor nad normativní činností obcí takovým způsobem, že by sankcionovala narušení zákonem chráněného zájmu, k němuž došlo v důsledku normativní činnosti obce v samostatné působnosti. Nejvyšší správní soud konstatoval, že výklad sporné právní úpravy Úřadem dostál požadavkům formulovaným judikaturou Ústavního soudu, neboť do práva stěžovatele na samosprávu zasahuje v rozsahu, který je čl. 101 odst. 4 Ústavy předpokládán. Podle Nejvyššího správního soudu je proto Úřad jakožto orgán moci výkonné nadán pravomocí udělit stěžovateli pokutu za správní delikt spočívající v narušení hospodářské soutěže, k němuž došlo v důsledku vydání obecně závazné vyhlášky v samostatné působnosti stěžovatele. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým správní soudy posoudily otázku, zda orgán veřejné moci může zasahovat do normotvorby obcí ukládáním pokuty za správní delikt podle § 22aa odst. 1 písm. b) zákona č. 143/2001 Sb. ve spojení s § 19a tohoto zákona. Stěžovatel zdůrazňuje, že právní řád pravomoc posuzovat soulad obecní normotvorby se zákony svěřuje výhradně Ministerstvu vnitra (dále jen "ministerstvo"), potažmo následně Ústavnímu soudu. Výklad Nejvyššího správního soudu, že soulad obecně závazné vyhlášky se zákonem č. 143/2001 Sb. je oprávněn posuzovat také Úřad, je proto v rozporu se smyslem a účelem zákona o obcích a nepřípustně rozšiřuje pravomoc Úřadu, čímž fakticky dochází k zásahu do práva na samosprávu. Přijetím tohoto výkladu by také fakticky došlo k připuštění duplicity kontroly nad obecní normotvorbou. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti IV. a) Obecná východiska 7. Podstatou sporu je otázka, zda Úřad může zasáhnout do výkonu práva obce na samosprávu uložením pokuty za narušení hospodářské soutěže, k němuž došlo v důsledku vydání obecně závazné vyhlášky obce v samostatné působnosti, pakliže zjistí, že způsobem výkonu tohoto práva došlo k narušení hospodářské soutěže. 8. Pravomoc obcí regulovat svými obecně závaznými vyhláškami provozování loterií byla s účinností do 31. 12. 2016 obsažena v § 50 odst. 4 zákona o loteriích, na základě kterého mohla obec prostřednictvím obecně závazné vyhlášky stanovit, že konkrétní typ loterie může být provozován pouze na místě a v čase danou obecně závaznou vyhláškou určeným, nebo stanovit, na kterém místě a v jakém čase je provozování uvedeného typu loterie zakázáno anebo úplně zakázat provozování loterií (či konkrétního typu loterie) na celém území obce. Dne 1. 1. 2017 dále nabyl účinnosti zákon č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, který shodné zmocnění zakotvuje v § 12. 9. Bodem 6 zákona č. 360/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 360/2012 Sb."), a který nabyl účinnosti dne 1. 12. 2012, byl do zákona č. 143/2001 Sb. vložen nový § 19a tohoto znění: (1) Orgány veřejné správy nesmí podporou zvýhodňující určitého soutěžitele nebo jiným způsobem narušit hospodářskou soutěž. (2) Zjistí-li Úřad v řízení ve věcech podle odstavce 1, že došlo k narušení hospodářské soutěže, tuto skutečnost v rozhodnutí uvede. (3) Pokud se narušení hospodářské soutěže dopustí orgán územní samosprávy při výkonu samosprávy nebo při přeneseném výkonu státní správy, zašle Úřad orgánu příslušnému k výkonu dozoru podle zvláštního právního předpisu pravomocné rozhodnutí podle odstavce 2 a na jeho žádost mu postoupí i správní spis. 10. Bodem 28 zákona č. 360/2012 Sb. byl do zákona č. 143/2001 Sb. včleněn § 22aa tohoto znění: Správní delikty orgánů veřejné správy (1) Orgán veřejné správy se dopustí správního deliktu tím, že naruší hospodářskou soutěž v rozporu s § 19a odst. 1. (2) Za správní delikt podle odstavce 1 se uloží pokuta do výše 10 000 000 Kč. 11. Obdobné ustanovení jako současný § 19a zákona č. 143/2001 Sb. se nacházelo již v § 18 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, a to po celou dobu účinnosti tohoto zákona, tj. od roku 1991 do roku 2001, kdy byl tento zákon nahrazen zákonem č. 143/2001 Sb. Podle citovaného ustanovení orgány státní správy a orgány územních samosprávných celků nesmějí vlastními opatřeními, zjevnou podporou nebo jinými způsoby omezit nebo vyloučit hospodářskou soutěž, dozor nad dodržováním těchto povinností však vykonávalo Ministerstvo pro hospodářskou soutěž. Novela provedená zákonem č. 360/2012 Sb. rozšířila působnost zákona č. 143/2001 Sb. v tradičním smyslu (působnost personálně ve vztahu k soutěžitelům a věcně ve vztahu ke kartelovým dohodám, zneužívání dominantního postavení a spojování soutěžitelů) jednak o samotný dozor nad orgány státní správy,