III.ÚS 1318/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1318/12 ze dne 26. 7. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Sokolská 295, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v České Lípě ze dne 30. 3. 2012 č. j. 1 ZT 101/2012-14, a usnesení Policie České republiky, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 7. 3. 2012 č. j.: ÚDV-19/TČ-2010-009011, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 327/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 35 písm. c) tr. zákoníku, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež směřuje proti usnesením označeným v záhlaví, stěžovatel namítá, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2, 3 a 4, čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení výše konkretizovaného zákona, resp. jeho ustanovení. K porušení stěžovatelových práv mělo dojít především tím, že orgány činné v trestním řízení nerespektovaly ustanovení trestního řádu, jež upravují náležitosti odůvodnění vydaných rozhodnutí (§ 134 odst. 2 a § 160 odst. 1 tr. řádu). Policejnímu orgánu stěžovatel vytýká, že dovodil jeho účastenství ve formě pomoci, avšak nekonkretizoval patřičně hlavní pachatele, skutky, jichž se měly dopustit, ani pravomoci, které měly vykonávat způsobem odporujícím zákonu či jinému právnímu předpisu. Tvrdí, že "komise pro úpravu poměrů rodin kulaků" při ONV Doksy neexistovala, jeho podpisy na listinách, které mají souviset s její činností, byly podvrženy, a dovozuje, že ani "nebylo prokázáno" jeho "seznámení" se Směrnicí ministrů národní bezpečnosti, vnitra a spravedlností ze dne 22. 10. 1951. Stěžovatel posléze poukazuje na to, že dikce § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), písm. e) tr. zákoníku je "naprosto nekonkrétní, a natolik gumová, aby vyhovovala jakémukoli jednání, které je v současné době považováno za trestné a bylo spáchané v období od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989", a polemizuje i s úpravou obsaženou v § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, zákoně č. 327/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a v ustanovení § 35 písm. c) tr. zákoníku; dovozuje, že "i kdyby stíhané jednání bylo trestné", došlo k jeho promlčení, přičemž pozdějším zákonem nemůže být "jakkoliv obnovena jeho trestnost". Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli bylo shora specifikovaným usnesením policejního orgánu podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání jako účastníka zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ve spojení s § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), písm. e) tr. zákoníku; rovněž napadeným usnesením státního zástupce byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) stěžovatelova stížnost zamítnuta. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda orgány činné v trestním řízení svými rozhodnutími vskutku nesplnily podmínky vyplývající z ustanovení § 134 odst. 2, § 158 a § 160 odst. 1 a tr. řádu, a dopustily se tak pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence; tj. zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05). Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Stěžovatel pomíjí, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 8 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím usnesením policejního orgánu) není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. sp. zn. III. ÚS 539/98). Z napadeného usnesení policejního orgánu se především podává vymezení účastenství stěžovatele podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a zvláštního postavení pachatele coby subjektu trestného činu podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), písm. e) tr. zákoníku, resp. který objekt trestného činu, kým a za jakých okolností měl být označeným jednáním zasažen, přičemž s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle § 160 odst. 1 tr. řádu ani nebylo možno očekávat až tak vyčerpávající popis skutku, jak jej stěžovatel požaduje. Formulaci zachycující skutek v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném případě, nelze mít tedy za nepřijatelně nedostatečnou. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak zhusta uvádí Ústavní soud, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spole