III.ÚS 1330/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1330/09 ze dne 13. 8. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 13. srpna 2009 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Telefónica O2 Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M. (C.J.), advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické nám. 193/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2009 č. j. 9 Ans 5/2008-107, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2008 č. j. 7 Ca 195/2007-74, usnesení předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 14. 6. 2007 č. j. 31 866/2007-603/II. vyř. a nečinnosti Českého telekomunikačního úřadu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 21. 5. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2009 č. j. 9 Ans 5/2008-107, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2008 č. j. 7 Ca 195/2007-74, usnesení předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 14. 6. 2007 č. j. 31 866/2007-603/II. vyř., a dále se domáhala toho, aby Ústavní soud zakázal Českému telekomunikačnímu úřadu pokračovat v zásahu spočívajícím v nečinnosti a přikázal mu "vydat správní rozhodnutí, jímž bude stěžovatelce vydán doklad k čerpání z účtu univerzální služby ve vztahu k prokazatelné ztrátě vzniklé stěžovatelce poskytováním univerzální služby v roce 2001". Dle stěžovatelky Český telekomunikační úřad, předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu, Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud porušily její práva zakotvená v čl. 11 odst. 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Ca 195/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu vydal dne 14. 6. 2007 usnesení pod č. j. 31 866/2007-603/II. vyř., kterým žádosti nevyhověl, neboť neshledal nečinnost Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ"). Stěžovatelka podala žalobu proti nečinnosti. Domáhala se uložení ČTÚ povinnosti vydat rozhodnutí o výši finančního příspěvku stěžovatelky a ostatních držitelů telekomunikační licence na universální službu za rok 2001, dále stanovení výše plateb ostatních držitelů telekomunikační licence na účet univerzální služby ve vztahu k prokazatelné ztrátě vzniklé poskytováním univerzální služby v roce 2001, a rovněž vystavení stěžovatelce dokladu opravňujícího ji k čerpání finančních prostředků z účtu univerzální služby. Stěžovatelka uvedla, že jí byla dle § 30 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, uložena ve veřejném zájmu povinnost poskytovat univerzální službu. Dle § 31 odst. 1 téhož zákona měla nárok na úhradu prokazatelné ztráty. ČTÚ ověřil ve správním řízení výši její prokazatelné ztráty; rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 2. 2007. Dle stěžovatelky ČTÚ měl dle § 32 odst. 3 zákona o telekomunikacích současně s rozhodnutím o ověření prokazatelné ztráty, resp. v tam stanovené lhůtě 30 dnů, rozhodnout také o výši finančních příspěvků stěžovatelky a ostatních držitelů telekomunikačních licencí na univerzální službu za rok 2001, rozhodnout o výši plateb ostatních držitelů telekomunikačních licencí na účet universální služby, a také vydat stěžovatelce doklad opravňující ji k čerpání finančních prostředků z účtu univerzální služby. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2008 č. j. 7 Ca 195/2007-74 žalobu zamítl pro nedůvodnost. Stěžovatelka podala kasační stížnost, jež byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2009 č. j. 9 Ans 5/2008-107 rovněž pro nedůvodnost. Správní soudy dospěly shodně k závěru, že úhrada nákladů univerzální služby je zákonem rozdělena mezi podnikatele v oblasti telekomunikací (tj. prokazatelné ztráty jsou hrazeny z univerzálního účtu toliko spravovaného ČTÚ), přičemž již z podstaty tohoto způsobu financování postupoval ČTÚ správně a nelze u něj spatřovat nečinnost. Dle správních soudů nemohou být 4 úkony uvedené v § 32 odst. 3 zákona o telekomunikacích činěny současně (resp. v zákonné lhůtě 30 dnů), i když tomu nasvědčuje gramatický výklad, neboť to by vedlo k nemožným důsledkům. Naopak poukázaly na potřebu dbát i výkladu logického, systematického a teleologického. Dle správních soudů prokazatelnou ztrátu nelze hradit z jiných prostředků (např. ze státního rozpočtu), tedy předpokladem čerpání z účtu je jeho naplnění ze strany držitelů telekomunikačních licencí. Musí být proto nejdříve ověřeny prokazatelná ztráta a finanční příspěvky, a to ve správním řízení zakončeném rozhodnutím. Teprve poté, kdy rozhodnutí v těchto otázkách nabudou právní moci, ČTÚ stanoví výši platby na účet nebo vystaví doklad opravňující k čerpání finančních prostředků z účtu; oba tyto doklady totiž pouze realizují předchozí správní rozhodnutí. Doklad opravňující k čerpání financí z účtu je tak osvědčením "svého druhu" o tom, že na účtu byly deponovány finanční prostředky, které lze čerpat na úhradu ztráty. Soudy také poukázaly na prováděcí vyhlášku č. 235/2001 Sb. a na úpravu v (novém) zákonu č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Správní soudy neshledaly nečinnost ČTÚ, neboť (v průběhu řízení) zjistily, že ČTÚ již rozhodl o stanovení finančních příspěvků, splnil již také svou povinnost stanovit výši plateb ostatních držitelů telekomunikačních licencí, a stěžovatelce postupně převedl finanční prostředky z účtu tak, jak na účet došly (neuhrazená část přitom nebyla/není důsledkem nečinnosti ČTÚ). V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že doklad k čerpání z účtu není pouhým osvědčením, ale má být vydán formou rozhodnutí, neboť zakládá právo čerpat z účtu finanční prostředky; není-li vydán, nemůže držitel licence čerpat z účtu. Dle stěžovatelky měl dále ČTÚ dle § 32 odst. 2 zákona o telekomunikacích vydat doklad opravňující k čerpání z účtu do 30. 7. 2002, resp. všechny 4 úkony uvedené v tomto ustanovení měl provést ve 30denní lhůtě tam stanovené. Pokud ČTÚ doklad v zákonné lhůtě nevydal, dopustil se nečinnosti; na tom nemůže nic změnit ani faktické převádění finančních prostředků z účtu stěžovatelce. Dle stěžovatelky také není zřejmé, z čeho správní soudy dovozují, že prokazatelná ztráta nemůže být hrazena z veřejných prostředků, když tento výdaj mohl být následně kompenzován platbami ostatních držitelů telekomunikačních licencí na účet. Uvedla, že již povinnost poskytovat univerzální službu ve veřejném zájmu je omezením vlastnického práva. Za tuto povinnost však držiteli telekomunikační licence náleží vůči státu náhrada. Stěžovatelka považuje výklad správních soudů za rozporný se smyslem zákonné úpravy v § 32 odst. 2 zákona o telekomunikacích; jeho účelem je zajistit, aby byla prokazatelná ztráta uhrazena poskytovateli univerzální služby řádně a včas. Výklad správních soudů, že doklad je možno vystavit až po té, kdy platby dojdou na účet, však činí uhrazení prokazatelné ztráty závislým na platební morálce a platební schopnosti ostatních držitelů telekomunikačních licencí. Může se tak stát, že prokazatelná ztráta bude stěžovatelce uhrazena s časovým zpožděním nebo dokonce vůbec; tím dochází k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky a také její podnikatelské svobody. Uvedla, že nemá přímé oprávnění vymáhat platby na účet po ostatních držitelích telekomunikačních licencí a od možnosti vymáhat platby se také distancoval ČTÚ (poukázala na vyjádření ČTÚ založené ve spise sp. zn. 7 Ca 195/2007). Stěžovatelka rovněž tvrdí, že správní soudy se nezabývaly její námitkou o zásahu do vlastnického práva a ústavní konformitou takového zásahu. Stěžovatelka rovněž namítá, že vyhláška č. 235/2001 Sb. je v rozporu se zákonem o telekomunikacích, a také to, že soudy nemohou své závěry opřít o novou právní úpravu - zákon č. 127/2005 Sb., neboť univerzální služba je dle tohoto nového zákona zajištěna na jiných principech financování. K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší správní soud shodně s odůvodněním svého rozhodnutí. Znovu poukázal na zákonodárcem zvolený způsob financování univerzální služby a uvedl, že jím zvolená interpretace je jediná možná odpovídající zvolenému způsobu financování; pokud by ČTÚ přistoupil k financování z veřejných rozpočtů, porušil by čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poukázal také opět na podstatu žaloby proti nečinnosti s tím, že peněžní prostředky byly stěžovatelce fakticky již převedeny a není tak zřejmé, v čem spatřuje stěžovatelka zásah do svých práv nevydáním "dokladu". Ústavní soud si vyžádal též vyjádření ČTÚ. Ten rovněž opět poukázal na zákonodárcem zvolený princip financování a skutečnost, že z právního řádu nevyplývá možnost jiného financování (tj. z veřejných prostř