III.ÚS 138/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 138/22 ze dne 24. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů a) O. K. a b) T. K., zastoupených Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 2021 č. j. 11 Co 164/2021-304, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a 1) D. K. a 2) nezletilého P. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejich právo podle čl. 1 Ústavy a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") sp. zn. 99 P 324/2017, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. K návrhu prvního stěžovatele (dále také jen "otec") na zvýšení výživného okresní soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2021 č. j. 99 P 324/2017-222 rozhodl, že první vedlejší účastnice (dále jen "matka") je povinna platit výživné činící od 1. 9. 2020 do 31. 3. 2021 měsíčně 8 000 Kč na (nyní již zletilého) T. a 7 000 Kč na nezletilého P., od 1. 4. 2021 do 31. 5. 2021 měsíčně 6 400 Kč na T. a 5 400 Kč na P., a od 1. 6. 2021 měsíčně 7 400 Kč na T. a 6 400 Kč na P. (I. výrok), dluh na zvýšeném výživném za období od 1. 9. 2020 do 31. 5. 2021 ve výši 37 300 Kč na každého nezletilého je matka povinna zaplatit do 30. 9. 2021 (II. výrok), tím soud změnil dohodu rodičů schválenou rozsudkem okresního soudu ze dne 8. 6. 2017 č. j. 99 Nc 36/2017-46 (III. výrok). V I. výroku uvedené částky měl soud odpovídající zvýšeným potřebám dětí i zvýšeným příjmům rodičů. Soud připustil, že jde o zvýšení výrazné, připomněl však, že původní výše výživného byla stanovena s ohledem na příslib matky podílet se jednou polovinou na dalších výdajích dětí, matka však ve sledovaném období nad rámec dohodnutého výživného takto nepřispívala, současně oproti době minulého stanovení výživného se výrazně omezila osobní složka plnění vyživovací povinnosti matkou, což musí být kompenzováno stanovením vyššího výživného, než kdyby styk probíhal podle dřívější dohody. Soud také přihlédl k tomu, že matka se jednak dohodou o vypořádání společného jmění manželů vzdala jedné poloviny bytu, v němž otec a nezletilí bydlí, jednak se zavázala pro dobu, kdy nezletilí nabudou do svého vlastnictví každý 1/4 předmětného bytu, hradit polovinu výdajů spojených s bydlením v předmětném bytě. 3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 10. 2021 č. j. 11 Co 164/2021-304 rozsudek okresního soudu změnil tak, že výživné se s účinností od 1. 9. 2020 zvyšuje pro nezletilého T. z částky 3 500 Kč na částku 5000 Kč měsíčně a pro nezletilého P. z částky 2 500 Kč na částku 4 000 Kč měsíčně. Krajský soud souhlasil s tím, že jsou splněny podmínky pro zvýšení vyživovací povinnosti, nikoli však v částkách navržených otcem. Krajský soud vyšel z toho, že otec vzhledem k věku dětí 13 a 17 let již nevyvažuje svou vyživovací povinnost k nezletilým osobní péčí, a proto by se měl podílet na jejich výživě minimálně stejnými částkami jako matka. Podle krajského soudu jsou přiměřenými částkami výživné 5000 Kč měsíčně na nezletilého T. a 4 000 Kč měsíčně na nezletilého P., což znamená, že otec by měl k dispozici pro potřeby nezletilého T. částku 10 000 Kč a pro potřeby nezletilého P. částku 8 000 Kč, a k tomu navíc pro každého částku 1 600 Kč, kterou jim matka přispívá na polovinu nákladů na bydlení. Závěrem soud konstatoval, že rozhodnutí o výživném nelze odůvodňovat aplikací "doporučených tabulek" ministerstva spravedlnosti, nýbrž je třeba řádně zhodnotil zákonná kritéria stanovená v § 913 a 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují svůj nesouhlas se závěry krajského soudu, který vyšel z toho, že otec vzhledem k věku dětí 13 a 17 let již nevyvažuje svou vyživovací povinnost k nezletilým osobní péčí, a dále že otci částky 10 000 Kč a 8 000 Kč na výživu dětí postačují (myšleno, že otec přispěje stejnou částkou jako matka). Stěžovatelé mají za to, že krajský soud své závěry řádně neodůvodnil, a taktéž odkaz soudu na pouze podpůrný charakter tabulek ministerstva spravedlnosti pro výpočet výživného nepovažují za dostačující. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že krajský soud výživné stanovil bez opory ve spisovém materiálu, bez argumentačního základu a v rozporu se zákonnými kritérii, v důsledku čehož nese většinu reálných nákladů na péči o děti (cca 26 000 Kč) otec, který na ni vynakládá polovinu svého příjmu, zatímco matka vynakládá pouze pětinu svého příjmu. Poukazuje-li krajský soud na to, že se matka po odchodu ze společné domácnosti vzdala ve prospěch dětí vypořádacího podílu na bytu, nejde podle stěžovatelů o otázku, která by měla být zásadně zohledňována při určení běžného výživného, neboť matka sice tímto navýšila majetek dětí, nicméně běžné potřeby dětí z něj uspokojovat nelze. Stěžovatelé se domnívají, že postup soudu byl ovlivněn specifiky dané věci, kdy pečující osobou je otec, matka však byla hodnocena soudem příznivěji, a výsledné rozhodnutí je projevem snahy soudu kompenzovat matce formou plného vyhovění jejímu návrhu na výživné neprobíhající styk s dětmi či nerealizovanou péči o děti. Absence styku by podle stěžovatelů naopak měla být jedním z důvodů navýšení vyživovací povinnosti, neboť tuto povinnost v takovém případě nesupluje osobní péče. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejména § 913 a § 915 odst. 1 občanského zákoníku) tak rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť, jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice (např. usnesení ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2238/15). Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní. 7. Ústavní soud konstatuje, že v současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné pro soudy závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané postupy pro výsledný výpočet částky. Obecně se k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (§ 913 či § 915 občanského zákoníku).