III.ÚS 1389/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1389/18 ze dne 14. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodních společností 1) Simply You Pharmaceuticals a. s., sídlem Roháčova 188/37, Praha 3 - Žižkov, a 2) SWISS PHARMACEUTICAL INVESTMENT LLC, sídlem Charles Mathias, 942 Windemere Drive NW, Salem, Oregon, Spojené státy americké, jednající prostřednictvím organizační složky SWISS PHARMACEUTICAL INVESTMENT LLC, sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3 - Žižkov, zastoupených JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2018 č. j. 20 Cdo 5523/2017-772, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Les Laboratoires Servier, sídlem Suresnes cedex 50, rue Carnot, Francouzská republika, zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 976/12, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž došlo k překročení mezí uplatňování státní moci ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 4. 5. 2017 č. j. 18 Co 71/2017-672 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 12. 2016 č. j. 35 EXE 1868/2015-594 ve výroku II., jímž obvodní soud ponechal v platnosti exekuci vedenou pro náklady exekuce a náklady vedlejší účastnice řízení (oprávněné) v exekučním řízení, a ve výroku IV., jímž obvodní soud zamítl návrhy obou stěžovatelek (povinných) na částečné zastavení exekuce ze dne 4. 2. 2016 v rozsahu jejího provádění na základě exekučního příkazu JUDr. Milana Suchánka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9 (dále jen "soudní exekutor") ze dne 29. 1. 2016 č. j. 085 EX 1808/15-121. Ve výroku III. městský soud změnil usnesení obvodního soudu tak, že se řízení o návrzích stěžovatelek na zastavení exekuce ze dne 21. 1. 2016 zastavuje. Ve výroku V., jímž obvodní soud zamítl návrh první stěžovatelky ze dne 8. 4. 2016 na částečné zastavení exekuce v rozsahu jejího provádění na základě exekučního příkazu soudního exekutora ze dne 23. 3. 2016 č. j. 085 EXE 1808/15-180, usnesení obvodního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 3. Následné dovolání stěžovatelek bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018 č. j. 20 Cdo 5523/2017-772 odmítnuto, jelikož nebylo přípustné. U podstatné části dovolacích námitek [dovolací otázky č. 1), 2), 3), 4) a 6)] Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelky nedostály požadavkům vyplývajícím z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s § 241a odst. 2 o. s. ř., když neuvedly, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nadto konstatoval, že tyto námitky převážně směřovaly proti případným vadám nalézacího řízení, které však v exekučním řízení nemůže být zpochybňováno. Ohledně otázky č. 5), zda je soud, jestliže byly naplněny důvody pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., povinen zastavit exekuci jako celek či zda může za této situace nechat v platnosti exekuční příkazy, kterými byla udělena pokuta v exekuci vedené podle § 351 o. s. ř. a nechat "v běhu" i exekuci pro náklady exekuce a náklady oprávněného, Nejvyšší soud poukázal na svoji judikaturu vztahující se i na exekuci prováděnou podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v níž dospěl k závěru, že konformním jednáním povinného není titul konzumován a nepozbývá způsobilost být titulem výkonu rozhodnutí; poruší-li povinný uloženou povinnost kdykoli v budoucnu (poté, co výkon rozhodnutí byl zastaven), může oprávněná podat nový návrh na nařízení výkonu téhož rozhodnutí, aniž by se musela proti povinnému domáhat nového rozhodnutí v nalézacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 20 Cdo 2101/2007 aj.). Dále doplnil, že i v případě, kdy je výkon rozhodnutí (exekuce) ukládáním pokut zastaven, rozhodnutí, kterými byly povinné osobě pokuty uloženy, tím nejsou dotčena, neboť jednou uloženou pokutu již nelze prominout. I když byl výkon rozhodnutí (eventuálně exekuce) zastaven, zaplacená pokuta se povinnému nevrací, a to ani tehdy, podal-li oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zcela nedůvodně, neboť povinnost již dříve byla splněna; dosud nezaplacenou pokutu bude soud (stát) i v takovém případě po povinném vymáhat, což však neznamená, že by povinný nemohl požadovat po oprávněném náhradu škody, která mu v takovém případě bezdůvodným uložením pokuty vznikla. Nejvyšší soud uzavřel, že dospěl-li v posuzované věci městský soud k závěru, že návrh na exekuci byl podán důvodně a z tohoto důvodu zastavil exekuci toliko částečně a ponechal ji pro uložené pokuty a náklady exekuce a náklady vedlejší účastnice řízení, které doposud nebyly zaplaceny, postupoval v souladu se shora citovanou ustálenou judikaturní praxí. II. Argumentace stěžovatelek 4. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapitulují průběh dosavadního řízení, obsah v něm vydaných rozhodnutí a shrnují i obsah svého dovolání. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o jeho nepřípustnosti. Vyslovují přesvědčení, že dovolání obsahovalo veškeré náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. a Nejvyšší soud se jím měl věcně zabývat. Brojí proti závěru Nejvyššího soudu, že řádně nevymezily důvod dovolání. V této souvislosti poukazují na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3643/15 (N 7/84 SbNU 111) a ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Domnívají se, že Nejvyšší soud měl povinnost jim osvětlit, z jakého důvodu dospěl k závěru o tom, že neuplatnily relevantní dovolací důvod, resp. že jejich dovolací důvody neodpovídají požadavkům kladeným procesními předpisy na dovolání. K dovolací otázce č. 5 [zda je soud, jestliže jsou naplněny důvody pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., povinen zastavit exekuci jako celek či zda může za této situace nechat v platnosti exekuční příkazy, kterými byla udělena pokuta v exekuci vedené podle § 351 o. s. ř. a nechat "v běhu" i exekuci pro náklady exekuce a náklady oprávněného] uvedly, že jimi nastolená otázka mířila na jinou situaci, přičemž její podstatou bylo, zda není nutné exekuční příkaz "automaticky" zrušit, když v době, kdy byla exekuce zrušena, tento ještě nebyl přezkoumán, resp. nebylo postaveno na jisto, zda pokuta jím stanovená byla uložena ve správné výši. Tím, že se Nejvyšší soud nezabýval touto otázkou procesního práva, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. III. Vyjádření vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatelky 5. K ústavní stížnosti podala vyjádření vedlejší účastnice řízení. Nesouhlasí s argumentací stěžovatelek a naopak rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za správné. Zdůrazňuje, že stěžovatelky řádně nevymezily, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání. Za situace, kdy stěžovatelky v dovolání polemizovaly se skutkovými závěry městského soudu a nikterak se nezabývaly závěry právními, je zjevné, že Nejvyšší soud nemohl dospět k jinému výsledku. Vedlejší účastnice řízení konečně vyslovuje přesvědčení, že stěžovatelkami citovaná rozhodnutí Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 3093/13 a sp. zn. II. ÚS 3643/15) nejsou použitelná na stávající věc. 6. Stěžovatelky v replice k vyjádření vedlejší účastnice řízení uvedly, že setrvávají na důvodech uvedených v ústavní stížnosti. Domnívají se, že přípustnost dovolání vymezily dostatečně jasně. Nadto s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 konstatují, že § 241a odst. 2 o. s. ř. nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; stačí, aby toto vymezení z něj bylo seznatelné, přičemž může být vyjádřeno v kterékoliv jeho části a případně i na více místech. Dále podotýkají, že přinejmenším u dovolací otázky č. 3 (zda je pro exekuční soud závazné právní posouzení učiněné nalézacím soudem ve sporu, ve kterém bylo vydáno předběžné opatření, které je exekučním titulem) poukázaly na rozhodovací praxi Nejvyš