III.ÚS 1399/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1399/22 ze dne 26. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Michalem Šrubařem, advokátem se sídlem Josefská 504/8, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2019, č. j. 11 T 177/2016-2950, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2021, č. j. 4 To 214/2019-3281, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 6 Tdo 1357/2021-3392, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel Ústavnímu soudu navrhuje zrušení v záhlaví určených rozhodnutí Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud"), Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že těmito rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 3 Listiny, čl. 8 odst. 2 věty první Listiny, čl. 39 Listiny, čl. 7 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále jeho právo na spravedlivý proces a princip presumpce neviny. 2. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatel původně k ústavní stížnosti nepřiložil kopie napadených rozhodnutí a označil ji zřejmě nedopatřením za směřující namísto proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 6 Tdo 1357/2021-3392, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1289/2016, ovšem k výzvě Ústavního soudu dle § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu k zaslání kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva a z důvodu urychlení řízení i k zaslání kopií ostatních napadených rozhodnutí veřejné moci Ústavnímu soudu poslal právě kopii usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 6 Tdo 1357/2021-3392. Jelikož tímto usnesením bylo rozhodnuto o dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, neměl Ústavní soud pochyby o tom, že právě toto usnesení Nejvyššího soudu chtěl stěžovatel učinit předmětem řízení před Ústavním soudem. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 3. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve formě spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, za nějž byl dle § 209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl dle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli a jeho spoluobviněnému byla rovněž uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit společnosti Sillet Group, a.s. (dále jen "poškozená") na náhradě škody částku 1 206 660 Kč. V dané věci se jednalo již o několikátý rozsudek nalézacího soudu, neboť předchozí meritorní rozhodnutí rušily na podkladě opravných prostředků ve prospěch stěžovatele a jeho spoluobviněných jak odvolací soud, tak Nejvyšší soud. 4. Skutek kladený stěžovateli za vinu, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že jako osoby fakticky jednající jménem společnosti X (dále jen "spoluobviněná"), která měla uzavřenou mandátní smlouvu s poškozenou, spolu s dalším spoluobviněným, jednatelem spoluobviněné, měli v úmyslu se neoprávněně obohatit provizemi za zprostředkování pojistných smluv poškozené dílem sami a dílem prostřednictvím tří osob samostatně výdělečně činných, které měly s poškozenou uzavřeny smlouvy o zprostředkování, v období druhé poloviny roku 2013 poškozené doručit 83 fiktivně uzavřených smluv o životním pojištění či návrhů na jejich uzavření, přičemž zákazníci tyto smlouvy nikdy neuzavřeli či návrhy nepodepsali, případně je uzavřeli pouze formálně s tím, že pojistné nebudou hradit, ale bude je za ně po dobu nutnou k vyplacení provize od poškozené hradit spoluobviněná, a k hrazení pojistného skutečně nedocházelo buď vůbec, nebo pouze po dobu nutnou pro vyplacení provize poškozenou, čímž měli způsobit poškozené škodu v souhrnné výši 1 206 660 Kč a ve stejné výši se obohatit, tedy pro pojišťovny takové pojistné smlouvy neměly žádný ekonomický smysl a cílem spoluobviněných bylo toliko vylákat z poškozené provize za jejich uzavření (dále jen "předmětný skutek"). 5. Stěžovatel, jeho spoluobviněný i spoluobviněná napadli rozsudek nalézacího soudu odvoláním v celém rozsahu, na jehož podkladě odvolací soud dle § 258 odst. 1 písm. b), d) a e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek v některých bodech výroku o vině, ve výroku o trestech a ve výroku o náhradě škody. Dle § 259 odst. 3 písm. b) trestního řádu rozhodl odvolací soud nově tak, že stěžovatele uznal vinným jen z 56 bodů (uzavřených smluv) předmětného skutku za současného zpřesnění formulace jednotlivých bodů, s doplněním, že stěžovatel i jeho spoluobvinění věděli, že pojistníci předmětné smlouvy či jejich návrhy nepodepsali a že buď smlouvy uzavřít nechtěli, tedy neměli pojistný zájem, nebo pojistný zájem měli pouze proto, že jim bylo přislíbeno, že za ně pojistné bude hradit spoluobviněná, čímž získali souhrnnou částku 1 047 954 Kč, přičemž jejich jednání směřovalo k získání částky až 1 166 449,50 Kč, čímž poškozené vznikla škoda na provizích, které musela vrátit jednotlivým pojišťovnám, škoda v celkové výši 937 945,50 Kč. Tento skutek pak odvolací soud právně kvalifikoval jako zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a stěžovatele odsoudil dle § 209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce třiceti měsíců, jehož výkon dle § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dle § 82 odst. 1 trestního zákoníku v délce trvání čtyř let za současného uložení povinnosti dle svých sil splácet škodu dle § 82 odst. 2 trestního zákoníku. Pro zbývajících 16 bodů předmětného skutku odvolací soud stěžovatele zprostil obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu. Dle § 228 odst. 1 trestního řádu odvolací soud uložil stěžovateli a jeho spoluobviněnému, aby společně a nerozdílně zaplatili poškozené na náhradě škody částku 811 595,50 Kč, přičemž dle § 229 odst. 2, odst. 3 trestního řádu odkázal poškozenou se zbytkem jejího nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel po stručné rekapitulaci vývoje řízení před obecnými soudy předkládá Ústavnímu soudu námitky proti vadám napadených rozhodnutí, které je dle jeho názoru zatěžují vadami neústavnosti. Jsou jimi: 1) tendenčně provedené dokazování; 2) nedodržení vlastního právního názoru odvolacím soudem; 3) nesprávný právní názor v otázce tzv. pojistného zájmu. Podstata jednotlivých námitek tkví v následujícím: 8. Ad 1) stěžovatel napadá fakt, že nalézací soud ani ostatní obecné soudy nevyslechly všechny údajné poškozené, a přesto i u těch, které nevyslechli, učinily závěr, že pojistná smlouva uzavřena nebyla či že byla fingovaná. Dle stěžovatele takový přístup není možný, neboť mezi jednotlivými případy bylo třeba důsledně rozlišovat na jedné straně, zda klient smlouvu neuzavřel vůbec či zda ji uzavřel bez úmyslu pojistné dle smlouvy platit, a na druhé straně, zda ji uzavřel s úmyslem pojistnou smlouvu řádně plnit. Stejně tak je třeba rozlišovat, zda u každého jednotlivého případu byl přímo stěžovatel, nebo naopak jiný zprostředkovatel, neboť o okolnostech uzavírání smluv třetími osobami nemohl mít stěžovatel povědomost. Stěžovatel rovněž poukazuje konkrétně na výpovědi některých jednotlivých svědků a vyvozuje z nich, že tyto nesvědčí pro závěr o tom, že by skutečně klienti neměli o uzavření pojistných smluv zájem. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že již samotným zproštěním v některých bodech obžaloby bylo nade vší pochybnost prokázáno, že část činnosti spoluobviněné byla legální, proto je třeba u jednotlivých případů důsledně zjišťovat, zda šlo o řádně uzavřenou smlouvu, či nikoliv. Stěžovatel dále poukazuje na to, že svědkyně P., dříve R., prokazatelně lhala, uváděla-li, že pouze podepisovala prázdné formuláře smluv, ale sama je neuzavírala, neboť dvě svědkyně vypověděly opak. Jestliže pak obecné soudy dovodily, že jedna z klientek vůbec neexistuje, šlo pravděpodobně jen o důsledek administrativního