III.ÚS 1425/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1425/09 ze dne 13. 8. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze, Štupartská 599/4, proti rozhodčímu nálezu ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 11088/09, vydanému rozhodcem JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozhodčí nález, protože jím mělo dojít k porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 81, čl. 82, čl. 90, čl. 91, čl. 93 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a "základního lidského práva na spravedlivý proces". Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že ústavní stížností napadeným rozhodčím nálezem (dále jen "rozhodčím nálezem") bylo o žalobě společnosti PROLUX Consulting Int. s. r. o., se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 819, rozhodnuto tak, že 1/ stěžovatel "je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 276 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,50 % ročně od 15. 3. 2008 do 30. 6. 2008 ve výši 10,75% ročně od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 a od 1. 1. 2009 až do zaplacení s ročním úrokem ve výši repo sazby stanovené ČNB, vyhlašované ve Věstníku ČNB, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o sedm procentních bodů, a to do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu" (výrok I.), a 2/ "žaloba se v části o zaplacení úroku z prodlení z částky 276 000 Kč ve výši 10,50 % ročně od 11. 3. 2008 do 14. 3. 2008 zamítá" (výrok II.). Rozhodce též stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 62 111,60 Kč (výrok III.). Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že 1/ rozhodce mu "odňal možnost v závěrečné fázi jednat - neposkytl přes výslovnou žádost možnost vyjádřit se k provedeným důkazům a právně je hodnotit", přičemž nerespektoval jeho "žádosti, aby nerozhodoval bez jednání ... a dal možnost vyjádřit se ústně ke všem důkazům a učinit veškeré právní hodnocení", 2/ rozhodce "se nevypořádal s některými relevantními námitkami", 3/ rozhodce "nebyl jmenován zákonným způsobem", a konečně 4/ ve věci rozhodoval vyloučený rozhodce. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle dovozuje, že rozhodčí nález je rozhodnutím orgánu veřejné moci, a to zejména se zřetelem ke srovnatelným důsledkům rozsudku obecného soudu a rozhodčího nálezu, jestliže oběma náleží atribut právní moci a vykonatelnosti, jakož i "stejně silná ochrana státním donucením". Upozorňuje, že v rozhodovací činnosti obecných soudů a rozhodců lze najít další shodné znaky, kupříkladu rozhodování právních sporů a poskytování ochrany právům, rozhodování podle práva, povinnost rozhodnout, podřízenost procesnímu právu, "moc rozhodnout", nezávislost a nestrannost, zákonem upravený postup ustanovení členů rozhodujícího orgánu, stejné funkce, personální substrát a další. Vedle "ústavně právní (pozitivistické) argumentace" rozvíjí stěžovatel - k doložení, že rozhodce "je orgánem veřejné moci jakožto svého druhu soudce" - úvahu "přes pojem veřejného činitele", a dovozuje, že rozhodce "naplňuje všechny znaky veřejného činitele", stejně jako soudce. Rozhodci, míní stěžovatel, vykonávají státní moc, neboť jiný výklad by znamenal, že "státní moc z ničeho nic přeskočila na určité rozhodnutí, které však z této moci nevzešlo", a nejde-li přesto o výkon státní moci, pak musí jít podle stěžovatele o "moc protiústavní". elikož jsou stěžovateli známa usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 174/02 a sp. zn. III. ÚS 460/01, jimiž byly ústavní stížnosti proti rozhodčím nálezům odmítnuty, interpretuje je tak, aby čelil z nich vyplývajícím důsledkům, že rovněž jím podaná ústavní stížnost není věcně projednatelná. Vyjadřuje zde přesvědčení, že jeho ústavní stížnost - navzdory nevyčerpání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákona č. 216/1994 Sb.") - je oproti věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 460/01 přípustná, jelikož byla porušena "jiná složka" práva na spravedlivý proces, než kterou lze reflektovat touto žalobou, a ani rozhodovací důvody usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/02 se podle stěžovatele v jeho věci neuplatní, jelikož obracejí pozornost k rozhodování před rozhodcem podle zvláštních hledisek, totiž podle "zásad spravedlnosti". Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. projednatelnost) zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává tím, že rozhoduje ve věcech vyjmenovaných v čl. 87 odst. 1 až 3 Ústavy [srov. též ustanovení § 64 až § 125f zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")]. Limity jeho působení jsou dány zásadami právního státu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Klíčovou otázkou v dané věci je, zda lze rozhodčí nález považovat za rozhodnutí "orgánu veřejné moci", jak citované ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu předjímá, a které lze "přípustně" napadnout ústavní stížností. V usnesení ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. IV ÚS 174/02, vyjádřil Ústavní soud názor, že Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (stálý rozhodčí soud podle § 2 odst. 1, § 13 zákona č. 216/1994 Sb.) postavení orgánu veřejné moci nemá, a tudíž ani jeho rozhodčí nálezy nemohou být rozhodnutím ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústavy"), resp. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Je tomu tak proto, že rozhodčí soud "rozhoduje spory, jestliže jeho pravomoc vyplývá pro daný spor z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami", v důsledku čehož "charakter rozhodčí činnosti je založený smlouvou delegující vůlí stran a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud". Ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu proto nutno, uzavřel Ústavní soud, odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný. V usnesení ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 460/01, na které usnesení výše uvedené též odkazuje, Ústavní soud dále připomenul, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, a tak je tomu i v případě, že se s druhou stranou majetkového sporu dohodl, že o jejich věci rozhodne rozhodčí soud, byť by jinak byla dána pravomoc soudu (§ 2 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb.). Pokud se totiž "účastníci dohodli na respektování rozhodčího nálezu a tím nahradili pořad práva", pak platí, že "v důsledku této skutečnosti z vlastního a svobodného rozhodnutí stěžovatel nevyčerpal procesní prostředky, které zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje". Tomu odpovídá, aby byl návrh, v souladu s § 43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu, odmítnut. Od uvedených závěrů nemá Ústavní soud důvod se odchýlit ani v dané věci. Pro posouzení povahy rozhodčího řízení je vskutku významným spolupůsobení vůle stran podřídit spor řešení před rozhodcem a vůle státu propůjčit rozhodčímu řízení obdobné účinky jako má rozhodnutí soudu. Rozhodčí řízení tím představuje procesní institut sui generis, který má na jedné straně svůj původ v dohodě stran a na straně druhé čerpá své jurisdikční účinky z civilního práva. Nestojí tedy mimo právní systém; musí zde být právní řád, který určuje podmínky jeho konání (zejména náležitosti rozhodčí smlouvy), základní zásady procesu, jakož i účinky v něm vydaného rozhodčího nálezu. Není-li však rozhodčí řízení v právu zakotveno jako obligatorní, je namístě přisvědčit názoru, z něhož vychází i výše zmíněné usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/02, že převažují znaky smluvní doktríny nad jurisdikční. Nedostatek obligatornosti odli