III.ÚS 1439/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1439/25 ze dne 19. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Zdeňka Nečase, zastoupeného JUDr. Ivou Repa Kremplovou, advokátkou, sídlem Okružní 433/1, Brno - Lesná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2025 č. j. 28 Cdo 48/2025-176, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. června 2024 č. j. 10 Co 48/2024-148 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. září 2023 č. j. 34 C 5/2023-119, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a statutárního města Chomutov, sídlem Zborovská 4602, Chomutov, zastoupeného JUDr. Petrem Jirátem, advokátem, sídlem Blatenská 1161/46, Chomutov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na předvídatelné rozhodnutí podle čl. 1 věty první Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 34 C 5/2023 se podává, že napadeným rozsudkem zamítl uvedený soud žalobu, kterou se stěžovatel domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 57 955 Kč s příslušenstvím, které mělo vedlejšímu účastníkovi vzniknout užíváním blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území X (dále jen "pozemky") ve stěžovatelově vlastnictví, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč. Okresní soud vyšel z toho, že chodníky nalézající se na pozemcích (dále jen "chodníky") jsou samostatnou věcí v právním smyslu a účelovou komunikací a že nebylo prokázáno, že by jejich vlastníkem byl vedlejší účastník. Z tohoto důvodu uzavřel, že v daném sporu není pasivně legitimovaným subjektem. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč. Dospěl k závěru, že jde místní komunikací, a dále se ztotožnil s okresním soudem, že zmíněné chodníky jsou samostatnou věcí, a konstatoval, že stěžovatel, jenž tvrdil opak (tj. že komunikace na předmětných pozemcích jsou jejich součástí ve smyslu § 506 zákona č. 82/2012 Sb., občanský zákoník) přes poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neprokázal, že vedlejší účastník je jejich vlastníkem, tj. osobou, která by podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4208/2016 byla povinna bezdůvodné obohacení vydat. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 odmítl s tím, že nebyly splněny podmínky jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř., a napadl-li stěžovatel i výrok o náhradě nákladů řízení, že není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel uvádí, že okresní soud dospěl k závěru, že chodníky jsou účelovou komunikací, oproti tomu krajský soud je považoval za místní komunikaci. Pominul přitom, že podle § 9 odst. 1 věty první zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, je vlastníkem místní komunikace obec, zde konkrétně vedlejší účastník, a tudíž jde o osobu ve sporu pasivně legitimovanou. 6. V návaznosti na to vyjadřuje nesouhlas s postupem Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl z důvodu, že zpochybňoval skutkové závěry krajského soudu. Namítá přitom, že krajský soud zaujal právní stanovisko, že chodníky na pozemcích jsou místní komunikací, neaplikoval však § 9 odst. 1 větu první zákona o pozemních komunikacích. Setrval-li za této situace na stanovisku, že nebylo zjištěno, kdo je vlastníkem chodníků, dopustil se pochybení při aplikaci podústavního práva, která přesahuje rámec ústavní konformity, a zasahuje tak do jeho základních práv. Správnost daného právního posouzení zpochybnil v dovolání (v němž naopak se skutkovými závěry krajského soudu nepolemizoval). 7. Nejvyšší soud však podle stěžovatele nerespektoval imperativy plynoucí z judikatury Ústavního soudu týkající se posuzování právních a skutkových otázek [nálezy ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 664/19 (N 74/99 SbNU 406) a ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 550/18 (N 101/89 SbNU 503)] a v důsledku chybného posouzení charakteru položené otázky rozhodl v rozporu se svou judikaturou. Tím zasáhl do jeho práva na předvídatelné rozhodnutí. Rozdílná rozhodovací praxe podle něho vede i k porušení práva na soudní ochranu. 8. Stěžovatel dále tvrdí, že v dovolání předestřel další otázku hmotného práva a v této souvislosti poukázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, od které se měl krajský soud odchýlit. Byť se tak nestalo formou věty tázací, z obsahu dovolání je tato otázka zřejmá. Směřovala k tomu, že by vedlejší účastník měl být pasivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení z toho důvodu, že chodníky sám coby veřejnoprávní korporace užívá, a saturuje tím své potřeby na jeho (stěžovatelův) úkor. V této souvislosti poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 1571/22, podle kterého nemusí být v dovolání právní otázka explicitně formulována, musí však plynout z jeho obsahu, a tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na soudní ochranu, jestliže tuto druhou otázku nedetekoval. III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení 9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkům a vedlejšímu účastníkovi k vyjádření. 10. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že obsahuje i odkazy na relevantní judikaturu, se kterou je právní posouzení věci konformní a od níž není důvod se odchýlit. K tomu dodal, že kladl-li stěžovatel otázku, zda je obec pasivně legitimována coby vlastník chodníku, předestřel tím jinou verzi skutkového stavu v situaci, kdy nebylo v řízení prokázáno, že je jím vedlejší účastník. Podle ustálené judikatury platí, že v případě umístění stavby na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení majiteli stavby, samotné užívání dopravní stavby třetími osobami se děje na úkor majitele komunikace, a nedává tak vzniknout dalšímu nároku vlastníka pozemku na vydání majetkového prospěchu. S poukazem na konkrétní judikaturu Nejvyšší soud (mj. na rozsudek ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2244/2020) uvádí, že klade-li stěžovatel význam kategorizace posuzované pozemní komunikace, § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, je třeba chápat jako pokyn veřejné správě, aby usilovala o dosažení zákonem žádaného stavu, tedy aby se vlastníkem pozemních komunikací příslušné kategorie staly subjekty, které stanoví zákon; samotná kategorizace chodníků jako místní komunikace vlastnictví nezakládá. Má-li pozemní komunikace charakter samostatné stavby, při řešení otázky pasivní věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení je nutno zabývat se tím, kdo je jejím vlastníkem. S těmito závěry je rozsudek krajského soudu plně konformní. 11. Krajský soud odkázal na důvody svého rozhodnutí a dodal, že kromě výtky, že chodníky kvalifikoval - na rozdíl od okresního soudu - jako místní komunikaci (kterážto skutečnost nemá na správnost právních závěrů vliv), žádné porušení ústavnosti z jeho strany netvrdí. Předmětem ústavní stížnosti je polemika s napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Nedomnívá se však, že by se Nejvyšší soud či on sám v odvolacím řízení dopustil porušení ústavnosti. Navrhuje proto ústavní stížnost jako zjevně nedůvodnou odmítnout. 12. Okresní soud úvodem zmínil, že i když stěžovatel nesouhlasí s jeho závěrem, že chodníky jsou účelovou komunikací, tvrzený zásah se vztahuje jen k části řízení vedeného před Nejvyšším soudem. Dále uvedl, že stěžovatel v žalobě vycházel z toho, že chodníky jsou v jeho vlastnictví, a proto jejím předmětem bylo vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít tím, že jsou veřejně přístupné, a nelze na nich umístit stavbu, nikoliv tedy proto, že je na nich umístěna stavba třetí osoby (vedlejšího účastníka), takže nemůže svůj majetek užívat. Toto své tvrzení zopakoval ve svém vyjádření ze dne 9. 6. 2023. Takto tvrdil, že chodníky jsou účelovou komunikací, protože jinak by ani nemohl být s ohledem na § 9 odst. 1 zákona o po