III.ÚS 146/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 146/15 ze dne 19. 1. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti: A) Miloslava Tomečka a B) Marie Tomečkové, obou zastoupených JUDr. Martou Novákovou, advokátkou AK se sídlem Višňová 1836, 696 62 Strážnice, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 22 Cdo 1408/2014-307, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2013 č. j. 38 Co 250/2012-227 a proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. dubna 2011 č. j. 16 C 226/2006-117, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti, po výzvě Ústavního soudu doplněné podáním advokátky ze dne 13. 2. 2015 (k ostatním podáním Ústavní soud nepřihlížel, neboť stěžovatelé, ač byli v řízení o ústavní stížnosti zastoupeni zvolenou advokátkou na základě speciální plné moci, je předložili sami), napadají stěžovatelé (dále rovněž "žalovaní") všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky. Napadenými rozhodnutími byla údajně porušena základní práva na spravedlivý proces, na rovnost účastníků řízení, došlo prý k porušení zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí a k zásahu do práva vlastnit majetek. Na podporu svých námitek se stěžovatelé dovolávají údajného porušení nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 a III. ÚS 84/94 (všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné na http://nalus.usoud.cz). II. Z obsahu ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí obecných soudů a ze stěžovateli zaslaných písemností se zjišťuje: Před Okresním soudem v Hodoníně (dále též "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 16 C 226/2006 občanskoprávní spor mezi žalobci a) Ing. Jiřím Práškem a b) Evou Práškovou a mezi žalovanými 1) Miloslavem Tomečkem a 2) Marií Tomečkovou. Předmětem sporu bylo odstranění ostnatého drátu, který žalovaní podle tvrzení žalobců umístili na pozemku p. č. X1 v katastrálním území Velká nad Veličkou, jehož vlastníky jsou žalobci. Je třeba poznamenat, že žalobci v průběhu sporu opakovaně měnili žalobní petit, což znesnadnilo průběh sporu. Skutková situace byla zkomplikována také tím, že mezi stranami probíhal již dříve letitý sousedský spor o hranice pozemků, dále tím, že v průběhu doby došlo k obnově (digitalizaci) katastrálního operátu a změnilo se číslování pozemků, proto bylo nutno přibrat znalkyni z oboru geodézie a kartografie. Žalovaní předložili v průběhu sporu ústně nebo písemně několik návrhů, jimiž se mj. domáhali, aby soud v rámci projednávané žaloby "řešil rovněž vlastnické právo k pozemkům všech účastníků řízení, včetně jejich výměr a jejich polohového určení, a to s ohledem k obsahu kupních smluv č. N 32/73 ze dne 10. 1. 1973 registrované Státním notářstvím pod č. PR 32/75, RI 346-75 ze dne 17. 2. 1975." Nalézací soud vyhodnotil návrh žalovaných na to, "aby bylo vše znovu zaměřené, a to podle nových smluv", jako návrh na vypracování revizního znaleckého posudku. Tomuto návrhu však nalézací soud nevyhověl, neboť jej pokládal za nadbytečný a nekonkrétní; znalecký posudek, vypracovaný znalkyní Marií Lankašovou, vyhodnotil nalézací soud jako "exaktní", nevyžadující přezkoumání. Nalézací soud rozsudkem ze dne 19. 4. 2011 č. j. 16 C 226/2006-117 žalobě vyhověl a žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně odstranili ostnatý drát z pozemku žalobců p. č. X1, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I). Dále soud rozhodl o nákladech řízení (výrok II). O odvolání žalovaných proti prvoinstančnímu rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (poté, co nejprve připustil změnu na straně žalobců v důsledku darování předmětných nemovitostí) usnesením ze dne 18. července 2013 č. j. 38 Co 250/2012-227 tak, že prvoinstanční rozsudek zrušil a řízení ve věci zastavil; žalovaným byla uložena povinnost nahradit náklady řízení žalobcům a České republice - Okresnímu soudu v Hodoníně. Zastavení řízení ve věci zdůvodnil odvolací soud tím, že žalobci při jednání odvolacího soudu dne 18. 7. 2013 vzali svoji žalobu zpět, neboť žalovaní v mezidobí dobrovolně splnili to, co jim v rozsudku soudu prvního stupně bylo uloženo, tj. odstranili ostnatý drát z pozemku. Odvolací soud konstatoval, že žalovaní se zpětvzetím žaloby souhlasili, přičemž i nadále setrvali na svém požadavku, aby "byla vyřešena záležitost ohledně hranic pozemků účastníků". Odvolací soud zdůraznil, že "předmětem tohoto řízení byl pouze požadavek žalobců na odstranění ostnatého drátu z pozemku, přičemž v této věci je soud vázán žalobním návrhem, není oprávněn překročit návrh žalobců a rozhodnout o něčem jiném, než čeho se žalobci v žalobě domáhali (§ 153 odst. 2 o. s. ř.)". Žalovaní napadli jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně dovoláním, v němž těmto soudům vytýkali, že jejich podání učiněná v průběhu sporu měla být posouzena podle jejich obsahu, tedy jako vzájemný návrh ve smyslu § 97 odst. 1 o. s. ř., konkrétně jako "určovací vlastnická žaloba". Dovolání bylo podle názoru stěžovatelů přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu prý záviselo na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe při posouzení problematiky vzájemného návrhu. O dovolání žalovaných rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 22 Cdo 1408/2014-307 tak, že řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil, dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl a uložil žalovaným povinnost nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení. III. Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelů a obsahu napadených rozhodnutí ve vztahu k tvrzení o porušení označených ústavně zaručených práv dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Je nutné zdůraznit, že Ústavní soud již mnohokrát upozornil ve své judikatuře, že není povolán k přezkumu zákonnosti rozhodnutí obecných soudů v rovině podústavního práva, ale jeho výlučným a specifickým úkolem je zajistit, aby napadenými rozhodnutími nebo postupem nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není další instancí obecného soudnictví a až na výjimky extrémních pochybení nepřezkoumává výsledky dokazování před obecnými soudy. Z principu nezávislosti soudů, zakotveného článkem 82 Ústavy, plyne mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů, jejímž odrazem je ust. § 132 o. s. ř. Za situace, kdy je ze strany obecných soudů tato zásada respektována, nepřísluší Ústavnímu soudu nové hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a to ani tehdy, pokud by se Ústavní soud s takovýmto hodnocením neztotožňoval. Tyto závěry zaznívají například v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. června 1994 sp. zn. IV. ÚS 23/93. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a neshledal v nich žádné závady, jež by dosahovaly ústavněprávní dimenze. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se vypořádávají s veškerými důkazy, které jsou náležitě hodnoceny podle vnitřního přesvědčení obecných soudů. Důkazní závěry jsou založeny na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, tedy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a jsou postaveny na logických argumentech, plynule na sebe navazujících. K polemice stěžovatelů s právními závěry obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace podústavního práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97). K takovému interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 uvedl, že "...k porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží sous