III.ÚS 1482/23 – Ústavní soud

III.ÚS 1482/23 ze dne 3. 4. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů J. V. a J. V., zastoupených Mgr. Janem Kozákem, advokátem, sídlem Pavla Švandy ze Semčic 1067/9, Praha, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2023 sp. zn. 61 To 221/2023, 61 To 222/2023, 61 To 223/2023, 61 To 224/2023, 61 To 225/2023 a 61 To 226/2023, a usnesením Generálního ředitelství cel ze dne 3. března 2023 č. j. GŘC-405-66/ČJ-2023-835230, GŘC-405-69/ČJ-2023-835230, GŘC-405-70/ČJ-2023-835230, GŘC-405-71/ČJ-2023-835230, GŘC-405-72/ČJ-2023-835230 a GŘC-405-76/ČJ-2023-835230, za účasti Městského soudu v Praze a Generálního ředitelství cel, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že ve věci je vedeno trestní řízení, v němž je prověřováno podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), když daňovými úniky měla být českému státu způsobena škoda za daňové období od ledna 2020 do července 2022 v celkové výši 84 848 701 Kč. Hlavním organizátorem trestné činnosti má být P. V. (syn stěžovatelů), který měl sám nebo s pomocí dalších osob vytvořit účelové řetězce firem, do nichž byly za účelem krácení daně zařazeny četné obchodní společnosti, přičemž prostřednictvím nastrčených a ovládaných společností měla být přijetím minimálně 175 faktur, které nebyly kryty skutečným plněním, způsobena škoda ve výši 84 848 701 Kč. 3. Napadenými usneseními Generálního ředitelství cel (dále jen "celní orgán") bylo podle § 79 odst. 1 ve spojení s § 79g odst. 1 a § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), rozhodnuto o zajištění finančních prostředků až do výše 3 000 000 Kč včetně plateb došlých na tři bankovní účty stěžovatele a na tři bankovní účty stěžovatelky jako náhradní hodnoty za předpokládaný výnos z trestné činnosti. 4. Stížnosti stěžovatelů proti všem usnesením vydaným celním orgánem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svými napadenými usneseními podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodné. 5. Stěžovatelé namítají, že městský soud pouze převzal argumentaci celního orgánu, aniž by se vypořádal se všemi jejich stížnostními námitkami, zejména pak jejich poukazy na to, že zajišťované finanční prostředky pocházejí z legálních zdrojů, kdy stěžovatel více než 21 let podnikal, z čehož mu plynul podíl ze zisku a následně zisk z prodeje obchodního podílu, a nadto měli stěžovatelé příjmy z pronájmu a prodeje nemovitého majetku. Stěžovatelé se přitom domnívají, že institut zajištění náhradní hodnoty nemůže být použit, když zajištěné finanční prostředky nejsou nástrojem ani výnosem trestné činnosti a nemají s ní jakoukoli souvislost. Mají též za to, že předmětným zajištěním byla porušena zásada přiměřenosti zajištění. 6. Z uvedených důvodů jsou přesvědčeni, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhují proto, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. III. Vyjádření k věci 8. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 9. Celní orgán uvedl, že napadená rozhodnutí vydával na základě zjištěných informací, jimiž na samém počátku trestního řízení disponoval. 10. Městský soud poukázal na to, že v ústavní stížnosti je opakována argumentace, kterou se již zabýval v napadených rozhodnutích a vyhodnotil ji jako nedůvodnou. Připomněl, že finanční prostředky stěžovatelů byly zajištěny nikoliv jako přímý výnos, ale jako náhradní hodnota, přičemž povinnost strpět zajištění této náhradní hodnoty mají osoby nejen podezřelé, nýbrž i osoby jim blízké. Vzhledem k tomu je lhostejné, jakým způsobem stěžovatelé zajištěné finanční prostředky získali. V době rozhodování stížnostního soudu stěžovatelé neprokázali, že by z trestné činnosti svého syna neměli žádný benefit. Nejde přitom o hrubý nepoměr k předpokládané výši škody, ale pouze o zlomek předpokládané výše škody, která činí minimálně 32 000 000 Kč. 11. Městské státní zastupitelství vyslovilo přesvědčení, že městský soud svá rozhodnutí řádně, dostatečně a logicky odůvodnil a vypořádal se též se zásadou proporcionality. Dále uvedlo, že stěžovatelé podali žádost o zrušení zajištění náhradní hodnoty a městské státní zastupitelství po přezkoumání spisového materiálu dne 19. 6. 2023 policejnímu orgánu udělilo souhlas se zrušením zajištění náhradní hodnoty, přičemž policejní orgán následně dne 26. 6. 2023 rozhodl o zrušení zajištění. Aktuálně tak žádný majetek stěžovatelů zajištěn pro účely trestního řízení není. Ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou. 12. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelům k případné replice, ti však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužili. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, podle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. 14. V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření, jež se týká "užívání majetku" podle odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72, § 62). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob. 15. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k takovému jejich užití, které by mařilo průběh a výsledek trestního řízení. Jde o omezení vlastnického práva dotčených osob, avšak v hranicích výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v nejvyšší možné míře eliminovat šk