III.ÚS 1483/18

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále došlo k porušení čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny.

Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v řízení o zaplacení částky ve výši 12 000 000 s příslušenstvím usnesením ze dne 12. 2. 2018 č. j. 55 Co 40/2018-221 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 12. 2017 č. j. 17 C 236/2010-213, jímž nebyl stěžovateli (žalobci) ustanoven zástupce pro dovolací řízení. Ve shodě s obvodním soudem dovodil, že nejsou splněny zákonné podmínky pro ustanovení zástupce vyplývající z § 30 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s § 138 odst. 1 o. s. ř. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem zejména v závěru, že u stěžovatele jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Přitakal mu také v názoru, že v případech tzv. sudičských sporů, kdy účastníci podávají množství žalob, které jsou ve velké většině neúspěšné, nelze takový postup hodnotit jako důvodné hájení práva.

Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s tím, že nebyly naplněny podmínky pro ustanovení právního zástupce. Městskému soudu vytýká, že se nezabýval objektivními okolnostmi, pro které měl být stěžovatel osvobozen od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 o. s. ř. Zdůrazňuje, že tím mu bylo odepřeno právo na přístup k soudu a že byl jako osoba vykonávající trest odnětí svobody diskriminován. Podle názoru stěžovatele musí soudy při posuzování návrhu na osvobození od soudních poplatků vycházet z aktuálních majetkových poměrů [k tomu poukazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 731/13 (N 151/70 SbNU 401) či nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3112/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Nesouhlasí rovněž s argumentací městského soudu týkající se otázky zjevně bezúspěšného uplatňování práva. Uvádí, že nálezy Ústavního soudu ohledně sudičských sporů nelze aplikovat obecně, nýbrž každý z případů by měl být soudem posuzován jednotlivě. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti napadeného usnesení.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud především konstatuje, že o obdobných návrzích téhož stěžovatele, které se týkají nepřiznání osvobození od soudních poplatků, resp. odmítnutí ustanovit zástupce z řad advokátů, rozhodoval již v řadě případů (k tomu viz např. usnesení ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 4086/17, ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3507/17, ze dne 10. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 988/17 nebo ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2899/17 a řada dalších). Závěry v nich uvedené lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.

Stěžovatelovy námitky jsou polemikou s posouzením předpokladů pro jeho osvobození od povinnosti platit soudní poplatek a pro ustanovení jeho právního zástupce. Je notorietou, že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků jsou formulovány v § 138 o. s. ř., a to kumulativně tak, že jde o osobní poměry účastníka a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, resp. bránění práva; jejich naplnění je pak conditio sine qua non pro ustanovení právního zástupce podle § 30 odst. 1 o. s. ř.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout [srov. např. nález ze dne 4. 12. 2006 sp. zn. IV. ÚS 541/05 (N 216/43 SbNU 405), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].

Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se nenaplněním podmínek § 138 odst. 1 o. s. ř. odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry v tomto směru logicky zdůvodnily. Ústavní soud je toho názoru, že hodnocení provedené obecnými soudy je i z tohoto hlediska možno považovat za přiléhavé a ústavně konformní. V této souvislosti je rovněž třeba podotknout, že byla-li důvodem pro zamítnutí stěžovatelova návrhu na osvobození od soudních poplatků skutečnost, že z jeho strany šlo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, postrádá argumentace ohledně jeho majetkových poměrů na významu.

Za případný považuje Ústavní soud také odkaz soudů na závěr zařazený v podobě obiter dicta do odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 480/2006 či usnesení ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 2791/08. Také v nyní posuzované věci lze vyjádřit politování nad skutečností, že stěžovatel považuje za přijatelné, aby vyvoláváním mnoha soudních sporů nad únosnou míru zatěžoval kapacitu obecných soudů a Ústavního soudu (srov. množství stěžovatelových podání k Ústavnímu soudu a naprosto převažující neúspěšnost).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. O stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti. Kromě toho Ústavní soud nepovažoval za nutné o něm dříve rozhodovat zvlášť, neboť se podanou ústavní stížností zabýval bez prodlení.