III.ÚS 1538/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1538/14 ze dne 17. 5. 2016 N 85/81 SbNU 423 Požadavky na odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka - ze dne 17. května 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14 ve věci ústavní stížnosti nezletilého Vojtěcha Zourka, zastoupeného matkou Lenkou Kulihovou, právně zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014 č. j. 21 Cdo 4215/2013-86, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. července 2013 č. j. 10 Co 250/2013-47 a usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 16. ledna 2013 č. j. 6 C 22/2012-23, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti dědickému usnesení, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Jeseníku jako účastníků řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014 č. j. 21 Cdo 4215/2013-86 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014 č. j. 21 Cdo 4215/2013-86 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu, obsah dosavadních rozhodnutí soudů 1. Okresní soud v Jeseníku (dále jen "okresní soud") rozhodl ve věci projednání dědictví po otci stěžovatele usnesením ze dne 30. 5. 2012 č. j. 13 D 89/2011-225 tak, že stěžovateli jako jedinému zákonnému dědici (v I. dědické skupině), jenž neodmítl dědictví, potvrdil nabytí celého dědictví (předluženého ve výši -2 960 206 Kč) dle § 175q odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), a to s tím, že do výše nabytého dědictví odpovídá za dědické dluhy; usnesení nabylo právní moci téhož dne. Matka stěžovatele (družka otce) totiž jako zákonná zástupkyně stěžovatele při prvním projednání dědictví dne 29. 3. 2011 u notářky ? pověřené soudní komisařky po poučení prohlásila, že dědictví za stěžovatele neodmítá a vyzvání věřitelů nežádá. Při druhém projednání dne 30. 5. 2012 po poučení a po sdělení ze strany soudní komisařky výše aktiv a pasiv dědictví uznala za stěžovatele dluhy zemřelého otce co do jejich důvodu i výše. 2. Stěžovatel následně (prostřednictvím advokáta, jemuž udělila za stěžovatele plnou moc stěžovatelova matka jako zákonná zástupkyně) podal proti dědickému usnesení žalobu pro zmatečnost z důvodu, dle kterého neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen ve smyslu § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítl, že jej matka nemohla v řízení o dědictví zastupovat pro kolizi zájmů, neboť byla spoluvlastnicí nemovitostí, které byly předmětem dědického řízení, chtěla si zachovat dispozici s nemovitostmi tak, aby zde nadále mohla se stěžovatelem bydlet; současně namítl, že matka potřebovala k úkonu přijetí dědictví za stěžovatele souhlas opatrovnického soudu (§ 32 odst. 2 o. s. ř., dále § 22 odst. 2 a § 28 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a § 37 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině). Okresní soud usnesením ze dne 16. 1. 2013 č. j. 6 C 22/2012-23 žalobu zamítl. Uvedl, že důvod zmatečnosti naplněn nebyl, neboť stěžovatel byl jediným účastníkem dědického řízení a v souladu s § 20 odst. 1 a § 22 o. s. ř. ve spojení s § 36 zákona o rodině jej zastupovala matka jako zákonná zástupkyně. Konstatoval (bez dalšího odůvodnění), že zájmy stěžovatele a jeho matky v kolizi nebyly. Dále uvedl, že souhlas opatrovnického soudu s přijetím (předluženého) dědictví za stěžovatele nebyl třeba; schválení by podléhal toliko úkon odmítnutí dědictví. 3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 31. 7. 2013 č. j. 10 Co 250/2013-47 tak, že prvostupňové usnesení potvrdil. Dle odvolacího soudu byl stěžovatel v dědickém řízení řádně zastoupen, neboť jeho matka nebyla dědičkou ani účastnicí dědického řízení, žádná práva ani povinnosti jí v souvislosti s dědickým řízením nevznikly, proto zde nemohla být žádná kolize zájmů. Nezletilý stěžovatel byl neopomenutelným dědicem a musel se mu dostat zákonný dědický podíl (§ 473 a 479 občanského zákoníku), proto nelze při vypořádání dědictví podle § 175q odst. 1 písm. a) o. s. ř. uvažovat o možnosti střetu zájmů mezi stěžovatelem jako dědicem a jeho matkou; jiná by byla např. situace, pokud by se stěžovateli dle dědické dohody nedostával jeho zákonný dědický podíl. Skutečnost, že stěžovatel nabude z dědictví poloviční spoluvlastnický podíl na nemovitostech, nezmění nic na postavení jeho matky jako druhé poloviční spoluvlastnice. Dle odvolacího soudu nemusel opatrovnický soud schvalovat prohlášení matky o neodmítnutí dědictví, neboť účinky takového prohlášení nejsou podle § 464 občanského zákoníku závislé jen na tomto prohlášení. V situaci, kdy dědictví nebylo odmítnuto a stěžovatel jako řádně zastoupený dědic nenavrhl likvidaci dědictví, bylo v řízení o dědictví správně rozhodnuto. 4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 2. 2014 č. j. 21 Cdo 4215/2013-86 odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř. Konstatoval, že je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu závěr odvolacího soudu, dle kterého zájmy matky stěžovatele nemohly být v rozporu se zájmy nezletilého stěžovatele jako dědice již proto, že nebyla účastnicí dědického řízení; poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 24. 11. 1981 sp. zn. Cpj 267/80 (dále jen "stanovisko") a na zprávu tohoto soudu ze dne 5. 11. 1975 sp. zn. Cpj 30/75 (dále jen "zpráva"). Uvedl, že "není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak". Nejvyšší soud dále uvedl, že ve zbývající části dovolání, ve které stěžovatel zpochybnil právní posouzení otázky, jež nebyla pro právní posouzení věci rozhodující (tj. uplatnil jiný dovolací důvod než je v § 241a odst. 1 o. s. ř.), trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. II. Argumentace stěžovatele 5. Ústavní stížností ze dne 30. 4. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Namítal rovněž porušení svého práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na pokojné užívání majetku podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 6. Uvedl, že hlavním majetkem v dědickém řízení po jeho otci byl poloviční spoluvlastnický podíl na konkrétních nemovitostech - pozemcích a rozestavěné budově, ve které stěžovatel se svou matkou před i po smrti otce bydleli; matka stěžovatele je druhým polovičním spoluvlastníkem těchto nemovitostí. Dědictví otce stěžovatele bylo předluženo ve výši 2 960 206 Kč. Matka stěžovatele jej zastupovala v dědickém řízení a přijala za něj toto předlužené dědictví; důvodem jejího jednání byla ochrana jejich bydlení v předmětné rozestavěné budově. 7. Stěžovatel namítl, že dědický soud se možnou kolizí jeho zájmů a zájmů matky vůbec nezabýval a prvostupňové rozhodnutí v řízení o žalobě pro zmatečnost je tautologické. Druhostupňové rozhodnutí podle stěžovatele vypovídá o zjevném nepochopení možnosti (hmotněprávní) kolize zájmů ve vztahu k uvedeným nemovitostem, neboť odvolací soud své závěry založil pouze na úvaze, dle které matka stěžovatele nebyla účastnicí dědického řízení, a nemohlo proto dojít ke kolizi zájmů. Předestřenou otázkou pro soudy však bylo, zda jsou naplněny podmínky zmatečnosti, resp. zda je možné, aby bylo nezletilé dítě jako jediný dědic po svém zemřelém otci v řízení o (předluženém) dědictví zastoupeno matkou jako zákonnou zástupkyní, a to za situace, kdy součástí dědictví je poloviční spoluvlastnický podíl na nemovitostech, ve kterých nezletilé dítě i po smrti otce se svou matkou bydlí a jejichž druhým podílovým spoluvlastníkem je právě matka nezletilého. Odvolací soud svým závěrem zcela popřel materiální stránku věci a samotnou podstatu potenciální kolize; konflikt zájmů stěžovatele a jeho matky zde může totiž vzniknout mimo procesní vztah účastníků dědického řízení. Úvaha odvolacího soudu, dle které se nabytím spoluvlastnického podílu stěžovatelem z dědictví nezmění nic na podílovém spoluvlastnictví matky, je jen formálního charakteru a abstrahuje od fakticity spoluvlastnického vztahu, jenž bývá často zdrojem konfliktů, a (proto) má vždy v zákoně speciální úpravu. Matka stěžovatele neodmítnutím dědictví získala kontrolu nad stěžovatelovým podílem na nemovitostech a fakticky může prosazovat svůj výlučný názor na správu nemovitostí; nezletilý stěžovatel je fakticky vyloučen z rozhodování o nemovitost