III.ÚS 1565/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1565/17 ze dne 18. 7. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele města Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, sídlem Masarykovo náměstí 1/6, Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, zastoupené JUDr. Luďkem Lissem, Ph.D., LL.M. MPA, advokátem, sídlem Jablonského 640/2, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2017 č. j. 27 Co 68/2017-77 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. září 2016 č. j. 22 EXE 1005/2016-41, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Filipa Crkoně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jeho práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na rovné postavení účastníků soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") pověřil dne 25. 4. 2016 soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka provedením exekuce k vymožení stěžovatelovy pohledávky 400 Kč, jakožto nedoplatku pokuty, uložené vedlejšímu účastníkovi za spáchaný přestupek, a nákladů exekuce včetně odměny exekutora. Napadeným usnesením okresní soud k návrhu povinného exekuční řízení zastavil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit náklady exekuce ve výši 7 865 Kč soudnímu exekutorovi a 800 Kč povinnému. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel vystupoval vůči povinnému jako správce daně a v řízení o výkonu správního rozhodnutí jako exekuční správní orgán podle § 106 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Při vymáhání peněžité pohledávky tak měl postupovat podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), a v souladu s § 175 odst. 2 daňového řádu měl zvolit způsob vymáhání nedoplatku tak, aby výše nákladu°, které bude povinen daňový subjekt uhradit, nebyla ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku. Této povinnosti ovšem stěžovatel volbou provedení exekuce prostřednictvím soudního exekutora, jehož exekuční náklady činily k době vydání rozhodnutí téměř dvacetinásobek dlužné částky, nedostál, pročež je z tohoto důvodu výkon rozhodnutí nepřípustný a musí být zastaven podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). 3. Stěžovatel podal proti uvedenému rozhodnutí odvolání, o kterém Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodl napadeným usnesením tak, že rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil s právním závěrem okresního soudu. Doplnil jej v tom směru, že stěžovatelovo postavení správního orgánu plnícího úkoly veřejné moci vylučuje v případech, kde zákon dává oprávněnému na výběr mezi více způsoby vedení exekuce, její plnou libovůli. Jestliže měl možnost zvolit způsob jejího vedení, který je vůči povinnému méně zatěžující, a to požádáním o provedení výkonu např. příslušný celní úřad, byl povinen tak učinit. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytkl, že při vymáhání pohledávek v přenesené působnosti dostatečně nezohlednily jeho specifickou právní povahu coby územního samosprávného celku při výkonu státní moci, čímž porušily ústavněprávní principy garantující právo na samosprávu a zasáhly do stěžovatelových základních práv. 5. Konkrétně brojí proti právnímu závěru obecných soudů, že při exekuci na peněžité plnění je § 175 odst. 1 daňového řádu speciální k § 105 odst. 2 správního řádu. Pokud se správní orgán rozhodne dle stěžovatele provést výkon rozhodnutí prostřednictvím soudního exekutora, postupuje v souladu se správním řádem a vylučuje tím použití pravidel daňového řádu, která se uplatní toliko v případě, kdy se správní orgán rozhodne výkon rozhodnutí soudnímu exekutorovi nepředat. Tento závěr podle mínění stěžovatele lze vyvodit již z gramatického výkladu těchto ustanovení. 6. Dále pak stěžovatel argumentuje, že i kdyby dle § 106 odst. 2 správního řádu byl daňový řád aplikovatelný na všechny správní exekuce na peněžitá plnění, je stále nutné při interpretaci a aplikaci daňového řádu důsledně zohledňovat specifickou právní povahu obcí jednajících podle daňového řádu v rozsahu přenesené působnosti státní správy. Na výkon přenesené státní správy nemůže být dle stěžovatele toto ustanovení aplikováno totožně jako na výkon přímé státní správy, neboť z pohledu financování hospodaří územní samosprávné celky, na rozdíl od státních orgánů, primárně se svým vlastním majetkem a na úkoly v přenesené působnosti jim stát pouze přispívá, a to nikoliv v plné výši. Z toho důvodu je tedy zcela legitimní, vnese-li obec do rozhodování o způsobu výkonu rozhodnutí prvky uvažování řádného hospodáře s vlastním rozpočtem, což je navíc povinnost obce stanovená zákonem o obcích. Předáním věci soudnímu exekutorovi k provedení exekuce, na rozdíl od vlastního výkonu obcí samotnou, již obci žádné další náklady nevznikají. Navíc jde vzhledem k vyšším zákonným oprávněním soudního exekutora o způsob efektivnější. Ani předání výkonu celnímu úřadu pak tento problém nevyřeší, neboť ten nemá oprávnění k výkonu všech typů pohledávek. Takový postup by byl dle stěžovatele navíc neefektivní a zvyšující výdaje státní správy. 7. Závěry obecných soudů nepřipouštějící při výkladu ustanovení § 175 odst. 2 daňového řádu jiné hledisko, než je limitace nákladů povinného, je pak dle stěžovatele obzvláště nepřiměřený u malých obcí nedisponujících potřebným personálním a odborným aparátem k vedení výkonu rozhodnutí vlastními silami. Výkon správních rozhodnutí, a tedy plnění státních úkolů, jsou tak tyto obce nuceny financovat z vlastních prostředků pro tyto účely vytvořenými náklady, což stěžovatel považuje z ústavněprávního pohledu za nepřípustné. Jako jedno z hledisek poměřovaných při aplikaci tohoto ustanovení to ostatně zmiňuje i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí sp. zn. 8 As 143/2014, na něž krajský soud odkázal, aniž by toto hledisko zohlednil. Stěžovatel navíc upozorňuje, že v případě jeho pohledávky šlo o správně-trestní odpovědnost založenou zaviněným protiprávním jednáním povinného; v takovém případě dle něj není ospravedlněno, aby takovému subjektu byla poskytována vyšší míra ochrany než v případě soukromoprávní odpovědnosti, při níž obec může služeb soudního exekutora využít zcela neomezeně, a aby na její výkon musel stěžovatel doplácet z vlastních prostředků. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud předně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumávat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. 11. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že jakožto subjekt s povahou územního samosprávného celku hospodařící s vlastním majetkem, je povinen při exekuci na peněžitá plnění volbu jejího způsobu vždy poměřovat hlediskem přiměřenosti dle § 175 odst. 2 daňového řádu. 12. Stěžovateli lze přisvědčit, že z práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny plyne oprávnění věřitele zahájit řízení k výkonu peněžitého plnění, na nějž má dle vykonatelného rozhodnut