III.ÚS 157/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 157/19 ze dne 14. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Aubrechta, zastoupeného Mgr. Petrem Fučíkem, advokátem, sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 7 Ads 327/2018-27, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2018 č. j. 57 Ad 3/2017-56 a rozhodnutí Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 6. ledna 2016 agendové č. RO/4049+4050/15/Va, sp. zn. S-SP-VZP-15-00400587-C8BF, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni a Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Platebními výměry Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, regionální pobočka Plzeň, pobočka pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, ze dne 20. 11. 2015 č. 4840001461 a č. 2840011018 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit dlužné pojistné na veřejné zdravotní pojištění ve výši 373 363 Kč a penále ve výši 225 136 Kč, neboť vyúčtováním ze dne 14. 10. 2015 bylo zjištěno, že v období od 1. 1. 2006 do 6. 2. 2015 nehradil včas a ve správné výši pojistné, jak je stanoví § 7 zákona ČNR č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pojistném"). Proti uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel odvolání, které Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen "rozhodčí orgán") zamítl rozhodnutím ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. S-SP-VZP-15-00400587-C8BF, a zároveň rozhodl o žádosti stěžovatele o odstranění tvrdosti podle § 53a odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"), tak, že snížil penále na částku 50 000 Kč. 3. Stěžovatel napadl jak rozhodnutí o odvolání, tak oba platební výměry, žalobou u Městského soudu v Praze, který ji postoupil místně příslušnému Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), jenž rozsudkem ze dne 28. 6. 2018 č. j. 57 Ad 3/2017-56 žalobu zamítl. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že podle § 3a odst. 1 zákona o pojistném je vyměřovacím základem u osoby samostatně výdělečně činné od roku 2006 50 % příjmu z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení. Podle § 7 odst. 2 písm. a) zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), se přitom mezi příjmy z jiné samostatné výdělečné činnosti řadí také příjmy z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Stěžovatel měl proto povinnost odvádět zálohy na zdravotní pojištění jako osoba samostatně výdělečně činná ve výši 13,5 % z vyměřovacího základu za rozhodné období, přičemž vyměřovací základ byl povinen vypočítat podle § 3a odst. 1 zákona o pojistném na zdravotní pojištění, tj. jako 50 % příjmu z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že v postupu správních orgánů ani krajského soudu neshledal žádné pochybení, když stěžovatel je plátcem pojistného spadajícím coby živnostník, tedy osoba provozující živnost, pod § 5 písm. b) bod 2. zákona o veřejném zdravotním pojištění. Naopak samotná skutečnost, že má také příjmy z licenčních poplatků za poskytnutí oprávnění k výkonu práv z držení ochranných známek, by z něj, či z dalších spoluvlastníků těchto ochranných známek, osobu samostatně výdělečně činnou nečinila, neboť bod 4. citovaného ustanovení dopadá jen na "osoby vykonávající uměleckou nebo jinou tvůrčí činnost na základě autorskoprávních vztahů", přičemž samotné držení ochranné známky výkonem umělecké činnosti není. K námitce stěžovatele, že zahrnutí příjmů z práv z průmyslového vlastnictví do vyměřovacího základu pro účely pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které se aplikuje jen u osob samostatně výdělečně činných, staví jednotlivé majitele práv k předmětům průmyslového vlastnictví do rozdílné pozice, a to pouze s ohledem na skutečnost, z jakého zdroje jim plynou ostatní příjmy, Nejvyšší správní soud uvedl, že odlišným zacházením by bylo, kdyby existovaly dvě skupiny plátců, jejichž vyměřovací základ by byl stanoven v zásadě stejně, ale jedné skupině by do něj byly zahrnuty i příjmy z práv z průmyslového vlastnictví, zatímco druhé nikoliv. Tak tomu však není, neboť stěžovatelem porovnávané skupiny plátců se liší v celém nastavení konstrukce vyměřovacího základu. Zahrnutí či nezahrnutí nyní sporného příjmu je pouze jedním z dílčích rozdílů. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem rozhodčího orgánu i správních soudů, že má-li osoba příjmy z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví a nevykonává mimo to žádnou samostatnou výdělečnou činnost, pak pojistné z příjmů za užití nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví neodvádí, má-li však osoba příjmy z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví a vedle toho vykonává nějakou samostatnou výdělečnou činnost, je povinna pojistné z příjmů za užití nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví odvádět. Stěžovatel je přesvědčen, že takový závěr staví jednotlivé majitele práv k předmětům průmyslového vlastnictví (v případě stěžovatele práv k ochranným známkám) do rozdílné pozice, a to pouze s ohledem na skutečnost, z jakého zdroje jim plynou ostatní příjmy, jde tedy o výklad, který vede k nepřijatelné nerovnosti mezi různými skupinami plátců pojistného. Stěžovatel předkládá vlastní ústavně konformní výklad příslušné právní úpravy, jehož základem je, že u všech osob, bez ohledu na to, zda vykonávají samostatnou výdělečnou činnost nebo ne, se musí pohlížet na příjmy plynoucí z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví stejným způsobem, a to izolovaně od příjmů ostatních. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud v dané právní věci předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp.