III.ÚS 160/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 160/25 ze dne 30. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Martinem Richterem, Ph.D., advokátem, sídlem Seifertova 2919/12, Praha 3 - Žižkov, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 18. listopadu 2024 č. j. 1 VZT 344/2024-81, výroku I. usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. září 2024 č. j. 1 KZV 104/2024-78 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství hlavního města Prahy, Odboru obecné kriminality ze dne 14. června 2024 č. j. KRPA-417973-1387/TČ-2023-000071, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství hlavního města Prahy, Odboru obecné kriminality, jako účastníků řízení, a 1) B. B., 2) C. C. a 3) D. D. (jedná se o pseudonymy), všech zastoupených JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatel je otcem jedné z obětí, která byla dne 21. 12. 2023 násilně usmrcena střelbou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. 3. V záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství hlavního města Prahy, Odboru obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") došlo k odložení trestní věci podle § 159a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") ve spojení § 11 odst. 1 trestního řádu, neboť podezřelý spáchal na místě činu sebevraždu. Jeho jednání policie kvalifikovala především jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2 a 3 písm. h) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). 4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel (jakož i další poškození) stížnost, jejíž podstatou byl nesouhlas s právní kvalifikací předmětného jednání. Stěžovatel je toho názoru, že jednání mělo být kvalifikováno jako teroristický útok podle § 311 trestního zákoníku. Jeho stížnost Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") zamítlo napadeným usnesením. Podle jeho názoru nenasvědčují zajištěné důkazy tomu, že by podezřelý spáchal čin v jiném úmyslu než usmrtit co největší počet lidí. Pravděpodobnou motivací byla snaha získat mediální pozornost a "slávu", jak popisují znalecká zkoumání jeho duševního stavu. Kvalifikovat jeho jednání jako teroristický útok za dané důkazní situace nejde (tím spíše jen kvůli snaze potrestat přísněji osoby sympatizující s činem podezřelého). Při kvalifikaci je nutné vycházet z textu zákona a nikoliv laické představy o významu slova "terorismus". Teroristický útok odlišuje od trestného činu vraždy specifický úmysl pachatele popsaný v § 311 trestního zákoníku (např. poškodit ústavní zřízení České republiky nebo závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo). Za teroristický útok je nutné považovat plánované, promyšlené a politicky nebo ideologicky motivované násilí, sloužící k dosažení specifických (v ustanovení popsaných) cílů. Pachatel musí tedy jednat v tzv. druhém úmyslu, přesahujícím objektivní stránku. V případě jednání podle § 311 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (teroristický útok proti životu) zákon vyžaduje přímý úmysl. Hovoří-li zákon o zastrašení obyvatelstva, nemůže jít o strach "koncentrovaný" na jedno jediné místo. Účelem takového útoku musí být vzbudit závažné obavy napříč společností a územím státu (např. na veřejných místech). V dané věci byl strach soustředěn na danou konkrétní událost a místo, jako reakce na výjimečnou situaci (podobnou jako v případech vážných nehod). Že by došlo k významnému zastrašení obyvatelstva, neodpovídá ani jednání osob nacházejících se na místě po skončení ohledání místa činu (okamžitě byla vytvářena pietní místa a v budově a kolem ní se soustředilo značné množství lidí). Nelze dospět k závěru, že emoce vyvolané strašlivým činem podezřelého (navíc v období Vánoc) by bylo možné spojovat se strachem o fyzickou bezpečnost či stabilitu České republiky. Jde-li o motiv pachatele, pak ten z jeho vlastních projevů zjistit nelze. Stěžejní jsou tedy znalecké posudky hodnotící obsáhlý spisový materiál. Z nich vyplývá, že výchozím bodem motivace podezřelého byly pocity křivdy, které si v důsledku vlastní skladby osobnosti (a v jeho očích nedostatečných sociálních kontaktů) "přetransformoval" v chuť se pomstít, čímž se sám radikalizoval. Nebyl však zjištěn žádný jeden konkrétní "spouštěč". 5. Stěžovatel se závěry městského státního zastupitelství nesouhlasil a podal podnět k výkonu dohledu, který Vrchní státní zastupitelství v Praze v napadeném vyrozumění shledalo nedůvodným. Jde-li o právní kvalifikaci předmětného jednání, zopakovalo napadené vyrozumění závěry městského státního zastupitelství. Motivace podezřelého byla ryze osobní (msta). Nic nenasvědčuje jeho snaze zastrašovat obyvatelstvo České republiky. Podezřelému nelze ani připisovat dopad, který jeho jednání ve výsledku mělo (např. strach vyvolávaný médii z jejich vlastních zájmů). Masovému zastrašení obyvatelstva nic nenasvědčuje. Jednání pochopitelně ovlivnilo chování obyvatel po činu, nikoliv však z důvodu jejich zastrašení. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že předmětné jednání mělo být kvalifikováno jako teroristický útok, a to nejen z důvodů symbolických, nýbrž rovněž preventivních. Správná právní kvalifikace by donutila státní orgány vyvinout v budoucnu maximální úsilí k předejití podobným skutkům. Podle stěžovatele je zjevné, že oproti vraždě reaguje stát na teroristický útok odlišně. Odlišná úroveň reakcí má vliv na to, jakou úroveň ochrany stát poskytuje památce usmrcených. Prakticky se tato rozdílná úroveň projevuje například při postihu schvalování předmětného jednání. V případě vraždy jde o přečin podle § 365 odst. 1 trestního zákoníku, v případě teroristického útoku o zvlášť závažný zločin podpory a propagace terorismu podle § 312e odst. 1 trestního zákoníku. Názor státních zastupitelství, že terorismus musí být jasně politicky motivován, neodpovídá ani znění skutkové podstaty uvedené v trestním zákoníku, především však snižuje úroveň ochrany obětí. Orgány činné v trestním řízení přehlíží v dané věci zjevný motiv pachatele pomstít se celé společnosti a tím ji zastrašit. Absence adekvátního "odsudku" jeho jednání představuje porušení stěžovatelových ústavních práv. Teroristický útok, jak je zakotven v trestním zákoníku, nemusí být politicky či ideově motivován (postačuje snaha zastrašit obyvatelstvo). Tomu odpovídá i definice obsažená na webových stránkách Ministerstva vnitra (Centra proti hybridním hrozbám), která do terorismu výslovně zařazuje i tzv. osamělé vlky. Státní zastupitelství však svévolně interpretují znak "zastrašení obyvatelstva" pouze ve spojení s politickými či náboženskými cíli. Zastrašení obyvatelstva přitom ani nemusí být přímý úmysl pachatele, postačí, je-li s ním srozuměn. Způsob provedení skutku na takové srozumění jednoznačně ukazuje. Informace Ministerstva vnitra ukazují, že k zastrašení lidí skutečně došlo (9000 osob bylo útokem extrémně zasaženo, na 40 000 osob měl útok velmi vysoký psychologický dopad a dalších 780 000 osob bylo útokem zasaženo jinak). Zpočátku ani nebylo jasné, zda je útočník sám, nebo je členem nějaké skupiny, která bude v útocích pokračovat. Po odpadnutí fyzického nebezpečí zůstal nicméně v důsledku útoku strach, že státní orgány nejsou včas schopny takovým útokům předcházet a následně je ani řešit. Tím dochází k podkopání elementární důvěry ve funkčnost státních orgánů demokratického státu. Za významnou považuje stěžovatel rovněž skutečnost, že policejní orgány musely v dnech po útoku řešit desítky případů schvalování činu (které by mělo být kvalifikováno jako podpora a propagace terorismu) či vyhrožování jeho napodobením. Nelze přitom souhlasit se státními zastupitelstvími, že tyto dopady činu nelze přisuzovat pachateli. Podle psychologického posudku pachatel útoku jednal právě v touze po grandiozitě a ve snaze vyslat společnosti co nejhroznější zprávu. Závěrem stěžovatel uvádí, že správná právní kvalifikace činu má vliv i na budoucí postoj státu k podobným hrozbám. U teroristického útoku může kupříkladu