III.ÚS 1650/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1650/09 ze dne 27. 8. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Údolní 33, proti rozsudkům Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 4. 2007 č. j. 7 C 23/2007-43, Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007 č. j. 23 Co 277/2007-87, 23 Co 278/2007 a Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009 č. j. 21 Cdo 2195/2008-131, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti stěžovatel žádal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jeho věci obecnými soudy, neboť je názoru, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), práva na práci ve smyslu čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a práva nebýt při výkonu těchto práv diskriminován, zakotveného v čl. 3 Listiny, čl. 14 Úmluvy a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel (žalobce) se v občanskoprávním řízení domáhal určení, že rozvázání pracovního poměru zrušením ve zkušební době je neplatné; žalobu odůvodnil tím, že ku zrušení pracovního poměru ve zkušební době přistoupil jeho zaměstnavatel (žalovaný) z důvodu jeho zdravotního postižení, které utrpěl na pracovišti krátce po vstupu do pracovního poměru v podobě alergie na impregnovaný oděv, používaný při práci ve sjednané funkci. Podle stěžovatele měl žalovaný možnost jej převést na jinou práci, avšak místo toho se rozhodl "zbavit se" zdravotně postiženého zaměstnance na základě uplatnění diskriminačního kritéria. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 23. 4. 2007 č. j. 7 C 23/2007-43 žalobu zamítl, neboť vyšel z toho, že pracovní poměr ve zkušební době lze zrušit z jakéhokoliv důvodu nebo bez udání důvodu, a proto nelze postup zaměstnavatele považovat za diskriminační, poněvadž byl v souladu se zákonem. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2007 č. j. 23 Co 277/2007-87, 23 Co 278/2007 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že sice nelze tolerovat "otevřené zdůvodnění" zrušení pracovního poměru ve zkušební době některým z diskriminačních kritérií obsažených v ustanovení § 1 odst. 4 zákoníku práce, avšak dovoluje-li zákoník práce na druhé straně zrušit pracovní poměr ve zkušební době bez uvedení důvodu, není možno takový postup považovat za diskriminaci, ledaže by bylo naprosto zjevné, že jediným důvodem zrušení pracovního poměru byl některý z nepřípustných důvodů. Rigidní uplatňování ustanovení § 1 odst. 4 zákoníku práce by znamenalo "do značné míry" popření smyslu institutu, jímž je skončení pracovního poměru ve zkušební lhůtě, a proto na něj "dopadá ustanovení § 1 odst. 4, první části věty třetí", jež stanoví, že "za diskriminaci se nepovažují případy, které stanoví zákoník práce nebo zvláštní právní předpis". Nadto je podle odvolacího soudu zřejmé, že zkušební doba u stěžovatele nesplnila svůj účel, neboť byl po její převážnou dobu v pracovní neschopnosti, a zaměstnavatel tudíž nemohl jeho schopnosti, výkonnost a spolehlivost dostatečně ověřit. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 4. 2009 č. j. 21 Cdo 2195/2008-131 dovolání stěžovatele zamítl. Konstatoval, že ze žádného ustanovení zákoníku práce nelze dovodit, že by ustanovení § 1 odst. 4 zákoníku práce nedopadalo na zrušení pracovního poměru ve zkušební době; zjednodušený způsob skončení pracovního poměru neznamená, že by i takový úkon neměl být poměřován z hlediska zákazu diskriminace. Stěžovatel v dovolání tento závěr nezpochybňoval, nýbrž považoval za nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu o důvodech skončení jeho pracovního poměru, což je však argument, který dovolacímu přezkumu v případě dovolání přípustného jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodléhá. Výklad obecných soudů, dle kterého je využití práva zaměstnavatele nezdůvodnit rozvázání pracovního poměru ve zkušební době "v souladu s právem", protože "je zakázáno pouze explicitně diskriminační odůvodnění", považuje stěžovatel v ústavní stížnosti za neadekvátně restriktivní, jakož i "ústavně a evropsky nekonformní". Stěžovatel obecným soudům vytýká, že procesně vadně nakládaly s dělením důkazního břemene, zakotveným v ustanovení § 133a o. s. ř., neboť nezatížily žalovaného důkazním břemenem "ohledně motivu jeho propuštění" z práce a neprovedly důkazy, které navrhl k prokázání nerovného zacházení v porovnání se zdravými zaměstnanci, kteří byli přijímáni do pracovního poměru spolu s ním, a "propuštěni nebyli". Stěžovatel je nadále přesvědčen, že jeho pracovní poměr byl skončen pro zdravotní postižení, ačkoli po přeložení na jiné pracoviště "bez iritantů" by zdravotní potíže "s největší pravděpodobností" neměl. Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda zrušení pracovního poměru stěžovatele ve zkušební době namísto převedení na jinou práci nezaložilo nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se výslovně odvolal. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Přes odkazovaná ustanovení Úmluvy a Listiny je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel především pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; nedostatek takové konformity se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem nezasahuje do ústavně chráněných základních práv, zda je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními posuzované soudní řízení a jeho výsledek postiženo není. Oproti očekávání stěžovatele právní závěr, že stěžovatel rozvázáním pracovního poměru "diskriminován z důvodu zdravotního stavu" nebyl, efektivně zpochybnit nelze. Předně není užitelná námitka procesní, založená na tvrzení, že obecné soudy - z hlediska ustanovení § 133a o. s. ř. nesprávně - aplikovaly v dané věci režim "dělení" důkazního břemene. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 37/04, N 92/41 SbNU 173 (viz zejména bod 67.) se podává, že "výkladem ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. ... nelze dovodit, že osobě, která se ... cítila být ... diskriminována, stačí pouze tvrdit, že došlo k diskriminačnímu jednání. Tato osoba v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ní nebylo zacházeno obvyklým, tedy neznevýhodňujícím způsobem". Dále pak musí tvrdit, že znevýhodňující zacházení bylo motivováno diskriminací na základě nepřípustného hlediska; tuto motivaci ne