III.ÚS 1673/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1673/21 ze dne 1. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti města Slavkov u Brna, sídlem Palackého náměstí 65, Slavkov u Brna, zastoupeného Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou, sídlem Šilingrovo náměstí 257/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2021 č. j. 27 Cdo 3593/2020-443 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. července 2020 č. j. 7 Co 18/2019-391, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti 1) AusterlitzPro, s. r. o., sídlem Příkop 843/4, Brno, 2) Jakuba Samka a 3) Vladimíra Kočana, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Vedlejší účastníci řízení (žalobci) se z titulu ochrany majetkových autorských práv a osobnostních autorských práv [§ 11 a § 12 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů] po stěžovateli (žalovaném) žalobou domáhali poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, a to formou zveřejnění omluvy a zadostiučiněním v penězích [§ 40 odst. 1 písm. e) autorského zákona]. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 30. 1. 2019 č. j. 23 C 195/2013-325 žalobu vedlejších účastníků řízení zamítl. Výrokem I. zamítl žalobu, aby byla stěžovateli uložena povinnost zveřejnit omluvu v místních periodikách ve znění obsaženém v tomto výroku. Výroky II. a III. pak krajský soud zamítl žalobu, jíž se druhý a třetí vedlejší účastník řízení (druhý a třetí žalobce) domáhali zadostiučinění v penězích každý ve výši 50 000 Kč. Výrokem IV. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. 4. Krajský soud rozhodoval ve věci podruhé poté, co jeho první vyhovující rozsudek ze dne 25. 7. 2016 č. j. 23 C 195/2013-190 byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 11. 4. 2017 č. j. 7 Co 43/2016-232. Vrchní soud v kasačním usnesení především vytknul krajskému soudu, že postupoval v rozporu s § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když z odůvodnění jeho rozhodnutí nebylo patrno, která konkrétní zjištění učinil z konkrétních důkazů. 5. Proti v pořadí druhému rozsudku podali odvolání vedlejší účastníci řízení i stěžovatel. Vrchní soud rozsudkem ze dne 2. 7. 2020 č. j. 7 Co 18/2019-391 vůči první vedlejší účastnici řízení rozsudek krajského soudu ve výroku I. potvrdil a změnil výrok IV. ohledně náhrady nákladů řízení tak, že první vedlejší účastnice řízení je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 69 624,53 Kč. Vůči druhému a třetímu účastníkovi řízení vrchní soud změnil výroky I., II. a III. rozsudku krajského soudu tak, že stěžovatel je povinen zveřejnit omluvu ve znění obsaženém v tomto výroku v místních periodikách (první část výroku II.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi řízení částku každému ve výši 50 000 Kč (druhá a třetí část výroku II.). Výroky III., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před krajským soudem a o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud převzal jako správná skutková zjištění učiněná krajským soudem. Vůči první vedlejší účastnici řízení byla žaloba zamítnuta z důvodu nedostatku její aktivní věcné legitimace. Ve vztahu k druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi řízení vyšel vrchní soud ze zjištění, že tito byli spoluautory libreta napoleonské expozice na zámku ve Slavkově u Brna, které bylo jako dokončené dílo zařazeno do realizační dokumentace expozice předložené obchodní společností SAURA.CZ, s. r. o., jako dodavatelem stavebních úprav pro expozici. Stěžovatel libreto bez jejich souhlasu předal, byť jako součást realizační dokumentace expozice, k dalšímu zpracování třetí osobě. Do března 2013 pak stěžovatel spoluautorům neumožnil výkon autorského dohledu. Poté, co jim zpřístupnil část expozice, měli autoři k expozici řadu výhrad, jež v písemné podobě předložili stěžovateli před zpřístupněním expozice veřejnosti, ten je však neakceptoval a expozici veřejnosti zpřístupnil. Expozice v té podobě, v jaké byla zpřístupněna veřejnosti, byla podle vrchního soudu způsobilá porušit odborné renomé druhého a třetího vedlejšího účastníka řízení, neboť neobsahovala jejich uvedení jako spoluautorů libreta, neodpovídala libretu a obsahovala řadu nepřesností a historických chyb. Zdůraznil, že odpovědnost za porušení autorského práva je objektivní, nevyžadující zavinění. Z výše uvedených důvodů dospěl vrchní soud na rozdíl od krajského soudu k závěru, že jak omluva za neoprávněné užití díla, tak i poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, jsou na místě. Při stanovení výše finančního zadostiučinění přihlédl k intenzitě trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi řízení, a proto jim zadostiučinění přiznal v požadované výši. Současně konstatoval, že pro stěžovatele nebude povinnost zaplatit toto finanční zadostiučinění představovat neúměrné zatížení. 6. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 4. 2021 č. j. 27 Cdo 3593/2020-443 odmítl, jelikož nebylo přípustné (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Nejvyšší soud uvedl, že vůči druhé a třetí části výroku II. vrchního soudu (ve vztahu ke druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi řízení) nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť uplatněné nároky nepřesahovaly zákonný limit 50 000 Kč. Další stěžovatelem předestřené otázky (jaký je rozsah zákonné licence k užití díla podle smlouvy o dílo nebo otázka autorskoprávního charakteru projektové dokumentace a jejích jednotlivých částí) nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť na nich rozhodnutí vrchního soudu nespočívalo. Námitky stěžovatele, podle nichž vrchní soud při zjišťování skutkového stavu postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu týkající se výkladu § 213 o. s. ř., pak neobstály. Z ustálené judikatury se totiž podává, že u listinných důkazních prostředků je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, pročež není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodí-li odvolací soud jiné skutkové závěry než nalézací soud, aniž je sám znovu zopakoval, případně doplnil. Tvrdil-li stěžovatel, že vrchní soud porušil právo na spravedlivý proces, zásadu dvojinstančnosti řízení, zákaz libovůle rozhodnutí a zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, vytýkal mu údajné vady řízení, čímž však uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Vrchnímu soudu vytýká, že ohledně zjištěného skutkového stavu vyšel zřejmě z v pořadí prvního rozsudku krajského soudu (rozsudek ze dne 25. 7. 2016 č. j. 23 C 195/2013-190), který však byl vrchním soudem zrušen pro nepřezkoumatelnost (usnesení ze dne 11. 4. 2017 č. j. 7 Co 43/2016-232), takže v podstatě přezkoumával jiný rozsudek, než který byl předmětem odvolacího přezkumu. Krajský soud přitom ve svém druhém rozsudku zjistil skutkový stav odlišně oproti původnímu nepřezkoumatelnému rozsudku, když dokazování významně doplnil. Vrchní soud dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, aniž by však v řízení provedl jakýkoliv důkaz a jeho skutková zjištění jsou v přímém rozporu s provedenými důkazy. Vrchní soud porušil rovněž zásadu přímosti soudního řízení, předvídatelnosti soudních rozhodnutí a zákaz libovůle. Svým postupem zatížil řízení vadou, která má za následek uložení povinnosti (omluvy), jejíž znění je nevykonatelné a jejíž obsah odporuje skutkovým tvrzením vedlejších účastníků řízení. Dále namítá, že nebyla učiněna žádná skutková ani právní zjištění ohledně přiměřenosti požadovaného zadostiučinění. Krajský soud se touto otázkou nezabýval, jelikož nárok neshledal důvodným, co do základu, a vrchní soud na tato zjištění zcela rezignoval. Obecné soudy rovněž porušily zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí, když nereagovaly na právní argumentaci stěžovatele týkající se zákonné licence účelu užití díla ve světle aktuální komentářové literatury. Pochybení Nejvyššího soudu spatřuje