III.ÚS 1706/24 – Ústavní soud

III.ÚS 1706/24 ze dne 20. 8. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky AVIM Praha, s. r. o., se sídlem Sokolovská 352/23, Praha 8, a stěžovatele "HABEAS CORPUS", spolek, se sídlem Ocelkova 643/20, Praha 9, obou zastoupených JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, se sídlem Záhřebská 562/41, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2024, č. j. 26 Cdo 3932/2023-273, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2023, č. j. 20 Co 144/2023-138, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. února 2023, č. j. 15 EXE 1452/2022-111, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Shrnutí podstaty případu 1. Ústavní soud se v tomto usnesení zabývá otázkou, zda z ústavního hlediska obstojí napadená soudní rozhodnutí, která v souladu se všeobecně přijímaným a ustáleným právním závěrem vyloučila použití institutu vedlejšího účastenství v exekučním řízení. II. Dosavadní průběh řízení 2. Proti stěžovatelce byla zahájena exekuce vyklizením nebytových prostor. Před jednáním o jejím návrhu na zastavení této exekuce podal stěžovatel k soudu návrh na vstup do tohoto řízení v pozici vedlejšího účastníka na straně stěžovatelky. Návrh odůvodnil tím, že vede spor o vlastnictví nemovitostí, které mají být vyklizeny. 3. Obecné soudy však stěžovatelův vstup do řízení nepřipustily. Rozhodnutí odůvodnily tím, že podle ustálené rozhodovací praxe je vedlejší účastenství v exekučním řízení pojmově vyloučeno. Obvodní soud proto stěžovatelův návrh zamítl, městský soud toto rozhodnutí k odvolání obou stěžovatelů potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl. Proti všem těmto rozhodnutím podali stěžovatelé ústavní stížnost. III. Argumentace stěžovatelů 4. Napadená rozhodnutí podle stěžovatelů porušila jejich práva a svobody zaručená: * Ústavou České republiky (čl. 2 odst. 3 až 4, čl. 4 a čl. 10), * Listinou základních práv a svobod (čl. 2 odst. 2 až 3, čl. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1 až 2 a čl. 38 odst. 2), * Všeobecnou deklarací lidských práv (čl. 7, čl. 17 a čl. 29 odst. 1 až 3), * Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13 až 14 a čl. 53) a Dodatkovým protokolem k Úmluvě (čl. 1), * Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (čl. 14 a 26) a * Listinou základních práv Evropské unie (čl. 41 a 47). 5. Stěžovatelé považují napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů: * Zákon nevylučuje vstup vedlejšího účastníka do exekučního řízení. Toto vyloučení si uměle vytvořily soudy, aniž by pro to měly oporu v právní úpravě, čímž z této věci vyřadily občanský dozor. * Česká republika tímto výkladem udržuje protiústavní stav a soudy jím vyvolávají důvodné pochybnosti o své nezávislosti a nestrannosti. Soudy tento výklad zaujaly proto, že se zřejmě bojí odkrytí trestných činů z devadesátých let minulého století (kterých se týká i tento případ), anebo proto, že danou věc řešit nesmí. Pro soudy je snazší neřešit konkrétní problém a namísto toho "přikrývat" podvody, odkazovat na konstantní judikaturu či "pojmové vyloučení" a doufat, že se stěžovatelé s tímto protiústavním vysvětlením spokojí. * Česká republika nechrání majitele stěžovatelky ani její investice do nemovitostí a neustále zvýhodňuje oprávněného. Soudy ve stěžovatelčině věci narušují její psychickou i materiální rovnováhu a potlačují spravedlnost. * Obecné soudy paušálně odmítly předložené námitky, postupovaly přepjatě formalisticky a porušily svou povinnost řešit každý případ a každou námitku individuálně, nalézt spravedlivé řešení, vycházet z individuálních okolností případu a odchýlit se od doslovného znění zákona, pokud to vyžaduje jeho účel, historie, systematická souvislost či ústavní principy. * Soudy postupovaly v rozporu s nálezy Ústavního soudu (sp. zn. IV ÚS 690/01, I. ÚS 535/2000, III. ÚS 258/99, II. ÚS 404/98), rozsudky Soudního dvora (sp. zn. C-257/85, C-85/76, C-48/90, C-49/88, C-233/85, C-170/89, C-32-62, C-322/81, C-42/59-TO a 49/59-TO) a Tribunálu (sp. zn. T-9/89, T-7/93 R a T-9/93 R). * Obecné soudy nepostřehly, že návrh na zastavení exekuce byl uplatněn z titulu porušení mezinárodních smluv. Žalobami opřenými o vnitrostátní právo se totiž nelze domoci spravedlnosti. * České chápání pojmu "nezávislý a nestranný soud" je příliš úzké a neodpovídá jeho výkladu v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. * Obecné soudy porušily obecné zásady unijního práva a řádně se nevypořádaly se skutečností, že jim český právní řád odporuje. 6. Stěžovatelé k prokázání přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud provedl jako důkaz některé písemnosti založené v soudním spise - jako například jejich dosavadní podání a plné moci či další dokumenty. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ještě předtím, než Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel ověřit, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu). 8. Ústavní soud dospěl k závěru, že zatímco ve vztahu ke stěžovatelce jsou procesní předpoklady řízení splněny, ve vztahu ke stěžovateli tyto předpoklady splněny nejsou. 9. Ústavní stížnost totiž může podat pouze ten, kdo byl účastníkem řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jak je přitom vysvětleno v následující části tohoto usnesení, stěžovatel účastníkem ani vedlejším účastníkem tohoto řízení nebyl a ani být nemohl. Jeho ústavní stížnost je proto návrhem podaným někým zjevně neoprávněným [viz § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Podstatou řízení před obecnými soudy byla otázka, zda je v exekučním řízení přípustné vedlejší účastenství zakotvené v § 93 občanského soudního řádu. Zatímco soudy s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi rozhodly, že použití tohoto institutu v exekučním řízení přípustné není, stěžovatelé považují tento závěr za protiústavní. 11. Ústavní soud vystupuje v řízení o ústavních stížnostech jako orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy). Napadené rozhodnutí může proto zrušit pouze tehdy, pokud má toto rozhodnutí či jemu předcházející řízení vadu, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na námitky uvedené v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že důvody k jejich zrušení dány nejsou. 13. Občanský soudní řád stanoví, že pokud se v jeho části o výkonu rozhodnutí neuvádí jinak, použijí se na výkon rozhodnutí ustanovení jeho předcházejících částí, tedy ustanovení § 1 až 250m (viz § 254 odst. 1 občanského soudního řádu, který se podle § 52 odst. 1 exekučního řádu přiměřeně použije i pro exekuční řízení). Nabízí se proto otázka, zda je v exekučním řízení přípustné tzv. vedlejší účastenství zakotvené v § 93 občanského soudního řádu. Právní nauka i praxe se jednoznačně shoduje na tom, že v exekučním řízení je použití tohoto institutu vyloučeno. 14. Tento závěr má oporu v dlouhodobé a ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a zastávají jej i odborníci na civilní proces (ze soudních rozhodnutí viz např. usnesení sp. zn. 26 Cdo 1875/2015, 20 Cdo 4063/2010 či 20 Cdo 91/99 a z odborných textů viz např. Jirsa, J., Janek, K., Trebatický, P. § 93. In: Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Kniha I. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2023, s. 603; Drápal, L. § 93. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 605; Macková, A. In: Winterová, A., Macková, A. a kol. Civilní právo procesní. Díl druhý. 3. vydání. Praha: Leges, 2022, s. 51; Svoboda, K. Exekuční řízení. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 45). 15. Závěr o nepřípustnosti vedlejšího účastenství v exekučním řízení přitom dosud nezpochybnil ani Ústavní soud, který se jím ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1683/23, bod 6; I. ÚS 2838/22). 16. Ústavní soud souhlasí se stěžovateli v tom, že obvykle není přesvědčivé odmítnout určitý právní závěr pouze na základě tvrzení, že je "pojmově" či "z povahy věci" vyloučen (jako tak v otázce nepřípustnosti vedlejšího účastenství v exekučním řízení činí např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 91/99, 26 Cdo 1875/2015 nebo nyní napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nelze však přehlížet ty prameny, které odůvodnění tohoto závěru rozvíjí (uvedené v bodě 14 tohoto usnesení). Podle nich je použití vedlejšího účastenství v exekučním řízení vyloučeno proto, že je přípustné pouze ve sporném řízení, jelikož účelem tohoto institutu je především podpora některého z účastníků sporu. Exekuční řízení však není sporným řízením a jeho účele