III.ÚS 1712/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1712/13 ze dne 21. 1. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obce Bohuslavice nad Vláří, se sídlem Bohuslavice nad Vláří 62, 763 21, zastoupené JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem se sídlem Malešín 3, 251 67 Řehenice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013 č. j. 28 Cdo 3748/2012-176 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012 č. j. 28 Co 198/2012 - 148, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv garantovaných čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, v řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Škoda měla být způsobena při vzniku stěžovatelky oddělením od obce Slavičín, kdy došlo k údajně zjevně nespravedlivému rozdělení majetku původní obce. Postupováno tehdy bylo podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), který nestanovoval podrobnější podmínky pro rozdělení majetku obce mezi obec původní a obec nově vzniklou. Obvodní soud pro Prahu 7 žalobu zamítl. Podle nalézacího soudu nelze s ohledem na znění zákona č. 367/1990 Sb. konstatovat, že by v projednávaném případě žalovaná (Česká republika - Ministerstvo vnitra) uplatnila nesprávný úřední postup, neboť z ustanovení § 11 pro žalovanou nevyplývala povinnost, a dokonce ani právo věcně přezkoumávat obsah a správnost údajů uvedených v návrhu či doporučujícím stanovisku okresního úřadu. Soud prvního stupně navíc dodal, že škoda může vzniknout jen existujícímu subjektu, stěžovatelka nicméně vznikla až ke dni 1. 1. 2001. Z těchto důvodů žalobu zamítl, aniž by se zabýval námitkou promlčení, kterou vznesla žalovaná. Městský soud v Praze prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Jak uvedl, v rozhodné době byla při rozdělování obce iniciativa rozdělení včetně majetkového vypořádání ponechána na vůli občanů původní obce. V dané věci vypracovala obec Slavičín návrh na rozdělení obce a Okresní úřad Zlín výslovně jednal s petičním výborem předtím, než návrh doporučil ke schválení a předložil žalované. Stěžovatelce přitom vznikl nárok na majetek až v důsledku rozhodnutí Ministerstva vnitra o rozdělení obce; jednalo se o rozhodnutí konstitutivní, neboť založilo nároky, které dříve neexistovaly, a to jen na ten majetek, který v něm byl zahrnut. Žalovaná podle odvolacího soudu postupovala v souladu se zákonem, přičemž pozdější změna právní úpravy (přijetí zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)), jíž došlo ke stanovení podrobnějších podmínek pro vypořádání majetku při vzniku nové obce, zpětně právo stěžovatelky na nové finanční vypořádání nezaložila. Odvolací soud konečně konstatoval, že není dán zákonný podklad pro přiznání náhrady škody, neboť rozhodnutí, proti němuž žaloba brojila, nebylo zrušeno ani změněno a vytýkaný úřední postup se přímo odrazil právě v tomto rozhodnutí. Stěžovatelčino dovolání následně Nejvyšší soud odmítl. Dovolací soud uvedl, že dle konstantní judikatury odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí. Pak je nutné žalovat na nesprávnost rozhodnutí, nicméně podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím uplatnit pouze tehdy, pokud bylo toto rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. K tomu v dané věci nedošlo. Nejvyšší soud dále podotkl, že při volbě toho či onoho institutu pro požadovanou náhradu škody absentuje splnění podmínky protiprávnosti jednání orgánu státu v jakémkoli ohledu. Státní orgán se řídil návrhem předloženým správním orgánem, tento návrh obsahoval nezbytné náležitosti a jeho součástí bylo i přílohové vypořádání majetku a převod odděleného majetku na nově vzniklou obec. Nejvyšší soud připustil, že nově vznikající obec měla k dispozici jen minimální prostředky právní obrany, nebyl však toho názoru, že by měl vybočit z mezí tehdy platné právní úpravy, začít dotvářet zákon a přiznávat se zpožděním 13 let stěžovatelce práva, která jí nenáležela, a z toho dovozovat odpovědnost státu. Stěžovatelka proto podala ústavní stížnost. V ní předně uvádí, že její představitelé při jednání s obcí Slavičín usilovali o vydání podílu na prodeji STL plynovodu a plynovodních přípojek v k. ú. Rokytnice a prodeji akciových podílů v několika společnostech. Tyto akciové podíly byly obcím po roce 1990 poskytovány na počet obyvatel. Jelikož k žádné dohodě nedošlo, podala stěžovatelka žalobu, v níž po obci Slavičín žádala vydání bezdůvodného obohacení. Tuto žalobu obecné soudy zamítly, následnou ústavní stížnost pak Ústavní soud odmítl (usnesení sp. zn. I. ÚS 940/10 ze dne 7. 12. 2010; stěžovatelka posléze podala také stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, který ji dne 9. 1. 2014 prohlásil za nepřijatelnou), svých nároků se tedy stěžovatelka nemohla domáhat soukromoprávní cestou. Jak ale vyplývá z nyní napadených rozhodnutí, stěžovatelka nemohla žalovat ani na náhradu škody za nesprávný úřední postup, jelikož ten se projevil ve vydání rozhodnutí. Žalovat nelze ani na náhradu za nezákonné rozhodnutí, neboť toto rozhodnutí nebylo zrušeno. Jelikož stěžovatelka nebyla účastníkem správního řízení (přípravnému výboru zákon toto právo neposkytoval), nemohla se ani bránit podáním odvolání či návrhem na obnovu řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). V rámci správního řízení mohla pouze podat podnět k přezkumu v mimoodvolacím řízení, což však nepředstavuje účinný prostředek nápravy. Stěžovatelka tak neměla a nemá k dispozici žádný účinný prostředek, který by umožnil napravit situaci, kdy došlo ke zjevné nesprávnosti či nezákonnosti při vypořádání majetku mezi původní a nově vznikající obec. Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud nemá dojít k denegatio iustitiae a k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny, je jediným řešením klasifikace správního řízení jakožto nesprávný úřední postup a umožnění stěžovatelce domáhat se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka dále argumentuje, že nová právní úprava již vznikajícím obcím zaručuje možnost domáhat se u soudu svého nároku na dělení majetku v poměru dle počtu obyvatel. Nárok stěžovatelky je opřen na ústavní úrovni o právo na samosprávu, v oblasti majetkové se pak takové právo odráží v právu na legitimní očekávání majetkového vypořádání původně společného majetku obce podle poměru obyvatel, ledaže jde o majetek, který se vypořádává speciálně zákonem určeným postupem. Pokud stát těmto kautelám vypořádání nevyhoví, nemůže důsledky jeho postupu nést stěžovatelka ke své tíži. Je povinností státu nést odpovědnost za to, že bez souhlasu nově vznikající obce takové vypořádání schválil. Stěžovatelka podotýká, že její nároky nebyly odmítány pro promlčení. Promlčecí doba je v tomto případě desetiletá, a stěžovatelka proto svůj nárok vznesla včas. Stěžovatelka zdůrazňuje, že v procesu vzniku nové obce její zástupci od počátku se způsobem majetkového vypořádání nesouhlasili. Návrh na rozdělení obce obdrželo ministerstvo jen od města Slavičín, petiční výbor návrh neodsouhlasil. Původní obec jednala zcela jednostranně a autoritativně, přesto je podle názoru obecných soudů její postup určující a nezměnitelný. V této souvislosti připomíná, že tři obce, které se od obce Slavičín odtrhly, se o svůj majetek soudily. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na řadu nálezů Ústavního soudu. Podle nálezu sp. zn. II. ÚS 189/02 ze dne 3. 8. 2005 jsou obecné soudy povinny zabývat se otázkou, zda de iure existuje někdo, kdo by skutečně mohl spravedlivě chránit zájem dotčeného subjektu. Podle nálezu sp. zn. I. ÚS 531/98 ze dne 30. 11. 1999 z nedostatku výslovné právní úpravy lze dovodit jen to, že vymezení postupu v takovéto procesní situaci zákon ponechává na interpretační praxi soudů. Odkazováno je i na nálezy sp. zn. II. ÚS 487/2000 ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 98/95 ze dne 5. 6. 1996 a další. Ústavní stížnost byla zaslána účastníkům řízení, vedlejší účastnici řízení a Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k vyjádření. Obvodní soud pro Prahu 7 se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Městský soud v Praze poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a konstatoval, že nesprávný úřední postup, proti němuž stěžovatelka brojila, vyústil v rozhodnutí Ministerstva vnit