III.ÚS 1712/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1712/22 ze dne 23. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Edvarda Petříka, zastoupeného JUDr. Radoslavem Dostálem, advokátem, sídlem Lazaretní 4298/11a, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 28. dubna 2022 č. j. 4 Ads 320/2019-78, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2019 č. j. 29 Ad 4/2017-256, rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 9. února 2017 č. j. 4356/1.30/16-13 sp. zn. S9-2015-189 a rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 7. 4. 2016 č. j. 13322/9.30/15-47 sp. zn. S9-2015-189, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Státního úřadu inspekce práce a Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen "oblastní inspektorát") rozhodnutím ze dne 7. 4. 2016 shledal, že se stěžovatel coby podnikající fyzická osoba dopustil správního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zaměstnanosti"), tím, že umožnil výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bod 1 a 2 téhož zákona, neboť dne 26. 6. 2014 na pracovišti areálu společnosti Vodňanská drůbež, a. s., na adrese Chrlická 522, Modřice, umožnil 16 cizincům vietnamské státní příslušnosti výkon práce mimo pracovněprávní vztahy a bez povolení k zaměstnání, čímž porušil § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), a § 89 zákona o zaměstnanosti. Za tento správní delikt uložil oblastní inspektorát stěžovateli podle § 140 odst. 4 písm. f) téhož zákona pokutu ve výši 10 000 000 Kč. Proti rozhodnutí oblastního inspektorátu podal stěžovatel odvolání, které Státní úřad inspekce práce (dále jen "SÚIP") rozhodnutím ze dne 9. 2. 2017 zamítl a rozhodnutí oblastního inspektorátu potvrdil. 3. Proti rozhodnutí SÚIP podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl, neboť se ztotožnil se závěry správních orgánů. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem správních soudů, že činností cizinců došlo k naplnění znaků závislé práce, neboť cizinci, stejně jako on, byli účastníky sdružení založeného smlouvou ze dne 2. 1. 2007 podle § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.") a posléze společnosti podle § 2716 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a nevykonávali tak práci pro stěžovatele, nebyli mu podřízeni a stěžovatel jim nedával pokyny, všichni vykonávali nezávislou práci a podnikatelskou činnost. Stěžovatel uvádí, že již v rámci řízení před správními orgány i soudy akcentoval skutečnost, že na věc je nutno nahlížet (zejména s ohledem na výši uložené sankce) nejen obecně jako na řízení sankční, nýbrž je na místě věc posuzovat také optikou trestního práva. Nejvyšší správní soud tuto námitku pouze formálně zohlednil, z materiálního hlediska ji však řádně nevyhodnotil. Stejně tak námitky stěžovatele proti postupu správních orgánů a způsobu, jak vypořádaly jeho návrhy na dokazování, jak soudy, tak správní orgány bagatelizovaly, a vycházely jen z podkladů, z nichž dovozovaly domnělý "standardizovaný stav". Stěžovatel poukazoval na rozdílný přístup správních orgánů v obdobných věcech, Nejvyšší správní soud tyto námitky přešel s konstatováním, že stěžovatel odlišnost od rozhodování v rámci ustálené rozhodovací praxe jakkoli nespecifikuje. Stěžovatel má dále za to, že nebyly řádně vyřízeny jeho námitky proti protokolu o výsledku kontroly, a zdůrazňuje vady doručování ve správním řízení a nesprávnou formu rozhodnutí obou správních orgánů, když listiny byly stěžovateli zasílány v podobě prosté kopie, špatně čitelné či dokonce nečitelné, ze spisu není navíc zřejmé, že byla provedena řádná konverze daných dokumentů. Stěžovatel také namítá, že nebyly vyhotoveny protokoly o výsleších svědků, které jsou ve věci klíčové, ani nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a správní orgány nezjišťovaly naplnění znaků závislé práce z hlediska subjektivního náhledu zúčastněných osob. Ačkoli stěžovatel navrhoval výslech osob, které měly závislou práci vykonávat, správní orgány těmto důkazním návrhům nevyhověly, nebo se věnovaly výslechům svědků, které nelze považovat za relevantní. Stěžovatel především poukazuje na to, že nedošlo-li k tomu, že by jednotliví účastníci sdružení byli stíháni a pravomocně uznáni vinnými pro přestupek dle § 139 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, pak na stěžovatele nemohl být aplikován § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Stěžovatel zdůrazňuje, že oblastní inspektorát ani jednoho z cizinců, kterým měl stěžovatel výkon nelegální práce umožnit, neuznal vinným ze spáchání přestupku spočívajícího ve výkonu nelegální práce mimo pracovněprávní vztah podle § 139 odst. 1 o zaměstnanosti ve spojení s § 5 písm. e) téhož zákona, dokonce s nimi ani žádné řízení o přestupku nevedl. Stěžovatel poukazuje na závěry rozsudku krajského soudu ve věci sp. zn. 22 A 77/2013-50, a tvrdí, že v nyní posuzované věci krajský soud svévolně postupoval odlišným, tedy diskriminačním způsobem, který podrývá důvěru v právní stát, taktéž byl dán rozdílný přístup správního orgánu v obdobných věcech stěžovatele. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz]. 7. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. 8. Zásadní námitkou stěžovatele týkající se výkladu hmotného práva správními orgány a správními soudy, tedy že činností cizinců nedošlo k naplnění znaků závislé práce, se zabýval Ústavní soud ve věci stěžovatele (taktéž šlo o cizince vietnamské státní příslušnosti nelegálně bez povolení k zaměstnání pracující pro stěžovatele v areálu téže drůbežárenské společnosti, kteří podle stěžovatele vykonávali práci na základě § 829 a násl. občanského zákoníku) v usnesení ze