III.ÚS 1813/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1813/16 ze dne 6. 9. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Evy Kubernátové, zastoupené JUDr. Michalem Magliou, advokátem, sídlem Bělehradská 1042/14, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2016 č. j. 21 Cdo 1002/2016-286, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Střední odborné školy a středního odborného učiliště Nejdek, příspěvkové organizace, sídlem Husova 600, Nejdek, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany vedlejšího účastníka řízení. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 29. 6. 2015 č. j. 19 C 298/2013-212 žalobu zamítl s odůvodněním, že se stěžovatelka dopustila jednání popsaného v okamžitém zrušení pracovního poměru (tj. že používala rasově nevhodně zabarvené výrazy a jednala rozdílně s některými žáky) a tohoto jednání se dopustila jako pedagogický pracovník. Dopustila se tedy jednání, které popírá hodnoty zakotvené v českém právním řádu, zejm. v čl. 24 Listiny a v § 2 písm. a) a c) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), tj. porušila pracovní kázeň ve vysoké intenzitě a zvlášť hrubým způsobem. 3. Rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2015 č. j. 61 Co 319/2015-257. 4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Ve stručném odůvodnění uvedl, že nebyl splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 občanského soudního řádu. V dovolání byly kromě toho uplatněny jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (nesouhlas se skutkovým závěrem soudů). Nejvyšší soud uvedl, že v případě stěžovatelky nevycházely soudy pouze z nepřímých důkazů, ale též z důkazů přímých (výpovědí svědků a listinných důkazů), poukaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, v němž byla řešena otázka procesního práva, za jakých podmínek lze mít za prokázanou skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy, tak neshledal případným. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na to, že v rozsudku soudu prvního stupně byl uveden výčet důkazů, které měly prokázat problematické chování stěžovatelky, na němž bylo postaveno okamžité zrušení pracovního poměru. Šlo o výčet žáků, kteří měli v rámci svých výpovědí problematické chování stěžovatelky potvrdit. Stěžovatelka má za to, že okruh žáků, kteří vypovídali v její prospěch, je výrazně širší, než jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatelka dále poukazuje na svoji kritiku hodnocení svědeckých výpovědí žáků před odvolacím soudem, jakož i na to, že závadné jednání stěžovatelky nepotvrdili žáci s menším počtem absencí, kteří byli ve stejné třídě jako žáci vypovídající vůči stěžovatelce nepříznivě. Má za to, že byl vhodnější závěr o tom, že k tvrzenému jednání nedošlo, než že k němu došlo. 6. Stěžovatelka v dovolání poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, jehož právní věta zní, že "skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost)". Stěžovatelka v dovolání zdůraznila, že v jejím případě jde o situaci, kdy jsou nepřímé důkazy v přímém rozporu s důkazy přímými (výpovědi žáků ve prospěch stěžovatelky), a proto nelze bez rozumných pochybností nabýt jistoty, že se skutečnost opravdu stala. 7. V dovolání stěžovatelka uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, když jde o otázku zásad dokazování a odůvodnění rozhodnutí. Odvolací soud se měl odchýlit právě od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, který je citován v mnoha dalších rozhodnutích. K odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že z citovaného judikátu převzala podstatnější zásadu hodnocení toho, kdy lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se skutečnost opravdu stala, že je pravdivá, anebo nikoliv. Pokud Nejvyšší soud indikoval nemožnost rozhodování na základě pravděpodobnosti založené na nepřímých důkazech, tím spíše je takový judikát použitelný pro rozhodování ve věci stěžovatelky. Stěžovatelka tvrdí, že v daném případě jde o extrémní nesoulad mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními. Dovolací i odvolací soudy učinily závěry o tom, že se stěžovatelka určitým způsobem chovala při školním vyučování, ovšem nevzaly v potaz důkazy, které takový závěr vyvrací. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal. 11. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost, když nepřisvědčil názoru stěžovatelky, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tím, že nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2682/2013). Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť dle jejího názoru bylo jí podané dovolání přípustné, Ústavní soud se s ohledem na své postavení zaměřil na to, zda napadené rozhodnutí nevykazuje znaky protiústavnosti (např. libovůle, nedostatek odůvodnění či jiné ústavní úrovně dosahující vady, vytyčené ustálenou judikaturou Ústavního soudu, srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz), neboť jen v takovém případě by mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit. Takové pochybení však v projednávané věci Ústavní soud nezjistil. 12. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí stručně, leč srozumitelně uvedl, z jakého důvodu nebylo možné stěžovatelkou uváděný předpoklad přípustnosti dovolání považovat za splněný. Stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu se zabýval prokazováním skutečnosti na základě toliko nepřímých důkazů, nicméně v případě stěžovatelky obecné soudy vycházely při zjišťování skutkového stavu jak z důkazů nepřímých, tak z důkazů přímých, což stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nezpochybňovala. Stěžovatelkou uváděný domnělý rozpor mezi důkazy nepřímými a přímými, který v posouzení věci ze strany odvolacího soudu spatřov