III.ÚS 1817/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1817/08 ze dne 4. 6. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 4. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Českomoravské investiční a. s., se sídlem Brno, Bartošova 1833/6, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem v Ostravě - Mariánských Horách, ul. 28. října 219/438, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 12. 6. 2007 č. j. 3 C 13/2007-143, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2007 č. j. 14 Co 514/2007-186 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2008 č. j. 28 Cdo 913/2008-203, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 22. 7. 2008 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, princip materiální spravedlnosti reprezentovaný čl. 1 Ústavy, a že došlo i k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž zaručuje právo na spravedlivý proces. Kromě toho mělo být porušeno její právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, výše zmíněným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti TOBA TRADE, s. r. o., a Správě železniční a dopravní cesty, státní organizaci, na určení vlastnického práva České republiky k nemovitostem v k. ú. Kozolupy u Plzně a určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými subjekty, jež se týkala zmíněných nemovitostí. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že stěžovatelka nemá ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") na požadovaném určení naléhavý právní zájem, protože druhý žalovaný je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí (pozn.: správně ale Česká republika, druhý žalovaný měl právo hospodaření s daným majetkem) a vyhovění žalobě (na určení neplatnosti smlouvy) by nemohlo mít příznivý dopad na stěžovatelčino právní postavení. Dále jím bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit prvnímu žalovanému náklady řízení a že druhý žalovaný nemá vůči stěžovatelce právo na jejich náhradu. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení a že druhý žalovaný nemá vůči ní právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením odmítl poté, co je neshledal přípustným [a to ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.]. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se zúčastnila nabídkového řízení na prodej nemovitostí ve vlastnictví státu. V něm však neuspěla se zdůvodněním, že nesplnila stanovené podmínky. Stěžovatelka má ale za to, že celé řízení bylo nerovné a netransparentní, resp. zmanipulované tak, aby nemovitosti získal první žalovaný, přičemž vady, ke kterým mělo dojít, v ústavní stížnosti blíže specifikuje. V návaznosti na to tvrdí, že pro druhého žalovaného jako orgán státu platí při jeho činnosti (a prodeji majetku) především principy zakotvené v čl. 2 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a že v ustanovení § 38a odst. 3 zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, je jednoznačně stanoveno, že při prodeji majetku nutno postupovat podle zvláštního zákona, jímž byl zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Druhý žalovaný však podle tohoto zákona nepostupoval s tím, že vzhledem k usnesení vlády České republiky ze dne 19. 7. 2006 č. 870, jímž byly předmětné nemovitosti vyňaty z privatizace, se na něj uvedené ustanovení nevztahuje, a že tak mohl prodat nemovitosti jakýmkoliv jím zvoleným způsobem. Uvedené usnesení vlády má být dle stěžovatelky nicotné, neboť jím nelze změnit zákon. Dle stěžovatelky zmíněná nerovnost a netransparentnost prodeje byla také v rozporu s čl. 87 až čl. 89 Smlouvy o založení Evropských společenství. Stěžovatelka má za to, že v daném případě byla určovací žaloba jediným prostředkem k ochraně jejích práv, především práva vlastnit majetek, neboť postupem v rozporu s § 38a odst. 3 zákona č. 77/2002 Sb. jí bylo znemožněno získat majetek prodávaný státní organizací. V důsledku toho nutno považovat uzavřenou kupní smlouvu za neplatnou ve smyslu § 39 občanského zákoníku. Obecné soudy měly postupovat formalisticky, neboť se okolnostmi prodeje majetku státu nezabývaly, čímž byl popřen princip materiální spravedlnosti dle čl. 1 Ústavy, dle něhož mají obecné soudy interpretovat procesní ustanovení v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Stěžovatelka nesouhlasí s jejich závěrem o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení z důvodu, že jí podaná žaloba představovala jediný prostředek, jakým se může domoci svých práv. Postup obecných soudů nemá oporu v judikatuře Nejvyššího soudu vztahující se k prodeji obecního majetku, která popisuje téměř totožné případy, kde se účastník, který se ucházel o obecní majetek a nebyl účastníkem kupní smlouvy, mohl domáhat určení její neplatnosti, ačkoliv mu také nevzniklo vymahatelné právo nemovitosti získat, ale pouze právo zúčastnit se nového prodeje. K tomu dodává, že daný spor zasahuje samu podstatu spravedlnosti z pohledu arogance státní moci, kdy odpovědní úředníci či zaměstnanci státních organizací prodávají majetek bez zaměření na maximální výnos a někdy i za podmínek pro stát nevýhodných. Stěžovatelka odmítla argument žalovaných, že v případě připuštění určovací žaloby by se neúměrně rozšířil prostor pro podávání žalob jakýmkoliv subjektem, neboť ona byla aktivním účastníkem procesu prodeje a byla nezákonným postupem dotčena na svém právu "potenciálně získat prodávaný majetek". Toto právo by však neměl subjekt, který by se prodeje nezúčastnil. Dle stěžovatelky při prodejích majetku státu a veřejnoprávních korporací musí soudy připustit možnost, aby byla přezkoumána platnost uzavřených smluv, neboť na tyto subjekty dopadají přísnější pravidla pro prodej veřejného majetku. Neprojednáním žaloby mělo být negováno právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení dvou ústavně zaručených základních práv, a to jednak práva vlastnického a jednak práva na přístup k soudu, resp. práva na spravedlivý proces. Pokud jde o tvrzené porušení vlastnického práva, pak jeho porušení v daném případě vůbec v úvahu nepřipadá. Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, je-li ustanovením čl. 11 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně; k tomu nutno dodat, že je třeba (a to s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva) uvedené ustanovení vykládat tak, že pod jeho ochranu spadá také situace, kdy právnická či fyzická osoba má stran určitého majetku tzv. legitimní očekávání. Stěžovatelka však nejen že v ústavní stížnosti netvrdí, že by byla vlastníkem předmětných nemovitostí, ale dokonce ani to, že by na ně měla nárok; naopak tvrdí (a v řízení před obecnými soudy se domáhala určení), že vlastníkem předmětného majetku je osoba od ní odlišná. Jde-li o namítané porušení práva na přístup k soudu, resp. na spravedlivý proces, to stěžovatelka spatřuje ve vadné interpretaci ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikac