III.ÚS 1823/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1823/25 ze dne 11. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele S. M., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. dubna 2025 č. j. 1 Azs 30/2025-117, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2025 č. j. 69 A 9/2024-105, rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 11. října 2024 č. j. OAM-736-84/ZR-2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni a Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 2, čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozhodnutím ze dne 1. 2. 2023 Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen "Ministerstvo vnitra") podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 326/1999 Sb."), zrušilo platnost povolení stěžovatele k trvalému pobytu a současně mu podle § 77 odst. 3 téhož zákona stanovilo k vycestování z území lhůtu 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Stěžovatel podal proti rozhodnutí Ministerstva vnitra žalobu, které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") vyhověl a rozsudkem ze dne 12. 5. 2023 rozhodnutí Ministerstva vnitra zrušil. Následně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 10. 2023 vyhověl kasační stížnosti Ministerstva vnitra. Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, žalobu stěžovatele rozsudkem ze dne 11. 12. 2023 zamítl. 3. Na základě kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 3. 2024 (dále jen "druhý rozsudek") zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 11. 12. 2023, i jemu předcházející správní rozhodnutí, a věc vrátil Ministerstvu vnitra k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v rozsudku konstatoval, že v souladu se Směrnicí Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen "Směrnice") a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") omezující opatření odůvodněná veřejným pořádkem mohou státy uložit cizinci pouze, když individuálně posoudí jeho konkrétní případ a shledají, že jeho osobní chování aktuálně představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek. Ministerstvo vnitra se však zabývalo výhradně trestní minulostí stěžovatele, bez odůvodnění, v čem spatřuje v chování stěžovatele aktuální závažnou hrozbu pro veřejný pořádek. Nejvyšší správní soud také uvedl, že Ministerstvo vnitra dostatečně nezjistilo přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele. 4. Ministerstvo vnitra doplnilo ve věci dokazování a dne 11. 10. 2024 vydalo napadené rozhodnutí, jímž stěžovateli opětovně zrušilo povolení k trvalému pobytu (výrok I) a stanovilo mu povinnost k vycestování ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II). Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou krajský soud napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud konstatoval, že chování stěžovatele představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek. Zdůraznil, že se stěžovatel ze svých předchozích potrestání nepoučil a v porušování právních předpisů pokračoval i po uložených sankcích, přičemž jeho trestná činnost gradovala. Rozhodnutí Ministerstva vnitra podle krajského soudu není nepřiměřené z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života, neboť ačkoliv stěžovatel žije v České republice již 25 let, nemá zde hlubší vazby a jeho rodiče nejsou jakkoliv odkázaní na jeho pomoc. 5. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl pro nepřijatelnost, přičemž aproboval závěry krajského soudu. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo nezákonným způsobem zasaženo do jeho práva na soudní ochranu, neboť Ministerstvo vnitra a krajský soud se neřídily závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v druhém rozsudku. Nejvyšší správní soud v druhém rozsudku jednoznačně konstatoval, že na případ stěžovatele se vztahuje Směrnice. Aplikace Směrnice se pak projevuje požadavkem, aby byla hodnocena prognóza chování žalovaného v budoucnosti, nikoliv pouze to, zdali v minulosti došlo k opakovanému narušení veřejného pořádku. Naproti tomu Ministerstvo vnitra v napadeném rozhodnutí konstatovalo, "že účastník řízení nedisponuje statusem dlouhodobě pobývajícího rezidenta, postačí "pouze" opakované narušení veřejného pořádku a není nutné toto posuzovat ve vztahu k možnému vztahu do budoucna..." Ze strany Ministerstva vnitra se tak jednalo o nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu. Krajský soud se toto pokusil "zhojit" vlastní argumentací, o kterou rozhodnutí Ministerstva vnitra "doplnil". 7. Stěžovatel tvrdí, že jeho kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta bez meritorního projednání, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné podmínky § 104a s. ř. s., neboť Ministerstvo vnitra a krajský soud nerespektovaly nejen ustálenou a jasnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, ale dokonce nerespektovaly předešlý právní názor Nejvyššího správního soudu, který pro ně byl v dané věci kasačně závazný. 8. Stěžovatel dále namítá, že Ministerstvo vnitra i správní soudy nesprávně posoudily veškeré skutečnosti a tím pádem způsobily nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele. Nesprávné posouzení spočívá v chybném poměření proti sobě stojících zájmů: zájmu státu na ochraně veřejného pořádku na straně jedné a zájmu stěžovatele v oblasti práva na respektování soukromého a rodinného života na straně druhé. V řízení nebylo vůbec zohledněno, že všechna odsouzení stěžovatele byla zahlazena. I kdyby však tato odsouzení zahlazena nebyla, ani v jednom případě nebyl nařízen výkon trestu odnětí svobody, ve všech případech stěžovatel řádně vykonal alternativní tresty (obecně prospěšné práce, peněžitý trest) a ke dni vydání rozhodnutí Ministerstva vnitra uplynula dlouhá doba od osvědčení se ve zkušební době. První tři odsouzení byla z let 2013 až 2015. Stěžovatel se však poučil a pro další trestný čin byl odsouzen až s delším časovým odstupem, tedy v roce 2021, přičemž se jednalo o nedbalostní čin v autodopravě (ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku). 9. O míře integrace stěžovatele do české společnosti svědčí také to, že jeho bývalá manželka i současná družka jsou státními občankami České republiky. Jak vyplynulo z výslechů rodičů stěžovatele, držitelů povolení k trvalému pobytu, stěžovatel pomáhá svému otci s provozem hotelu v X, jelikož došlo u jeho otce k výskytu cukrovky a souvisejícímu zdravotnímu omezení při výkonu výdělečné činnosti. Oba rodiče stěžovatele rovněž potvrdili, že v zemi původu rodina nemá žádné sociální, ekonomické ani rodinné zázemí a že vazby stěžovatele i jeho rodičů na zemi původu jsou již téměř vymizelé. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad