III.ÚS 1830/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1830/24 ze dne 23. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, se sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 13. června 2024 č. j. 4 KZV 17/2024-32, usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Jihlava ze dne 22. dubna 2024 č. j. GI-3221-125/TČ-2023-842071 a příkazu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. června 2023 č. j. V14-2/2023-OS-JIA, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě, Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Jihlava a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 7, čl. 10, čl. 13, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Generální inspekce bezpečnostních sborů ("policejní orgán") napadeným usnesením vydaným podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) zahájila trestní stíhání stěžovatele pro přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ("trestní zákoník") spáchaný ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, vše spácháno jednáním popsaným ve výrokové části tohoto usnesení. 3. K instanční stížnosti stěžovatele ve věci rozhodovalo Krajské státní zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě ("krajské státní zastupitelství"), které stížnost zamítlo podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou. 4. Stěžovatel s těmito závěry orgánů činných v trestním řízení nesouhlasí a napadá je ústavní stížností. Jádrem jeho stížnostní argumentace, jež v podstatných rysech opakuje námitky uplatněné již v průběhu předchozího řízení, tj. v jím podané instanční (trestní) stížnosti, je nesouhlas s vydáním příkazu k odposlechu, který považuje za nezákonný, resp. protiústavní. Namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání v nyní posuzované věci týkající se shora uvedené trestné činnosti bylo založeno toliko na odposleších v jiné trestní věci, v níž vůbec nefiguroval, resp. neměl postavení podezřelého či obviněného (pozn. Ústavního soudu: jedná se o odposlech nařízený napadeným příkazem Okresního soudu v Jihlavě v trestní věci týkající se přečinu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 trestního zákoníku). 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 6. Institut zjevné neopodstatněnosti umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, v jejímž rámci může Ústavní soud obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 7. Takové zásahy či pochybení orgánů činných v trestním řízení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí i se skutečnostmi vyplývajícími z dosavadního průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud předně připomíná závěry své ustálené judikatury, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 nebo usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99 a další; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, v nichž se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). 9. Při zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud tuto zmíněnou zdrženlivost prolomil pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02). Jistou "mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze přitom podle naposledy citovaného nálezu spatřovat například v takovém odůvodnění napadených usnesení, kterým byly rozhodovací důvody vyloženy obecným a povšechným způsobem, jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno apodiktickým a v podstatě nicneříkajícím závěrem, dle něhož byl napadený postup shledán zcela oprávněným, aniž by bylo možno rozhodné důvody takového postupu alespoň dovozovat. I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti také Ústavní soud - v obecné rovině - opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť. 10. Současně je vhodné doplnit, že pokud jde o otázku podrobnosti odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, tak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že na tato usnesení nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu totiž rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Slovní spojení "dostatečně odůvodněn" v této fázi trestního stíhání znamená, že se nevyžaduje jednoznačný závěr, že osoba je pachatelem. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání; trestná činnost tedy "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (§ 176 trestního řádu; srov. usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03). Z hlediska ústavních garancí základních práv je totiž podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§ 160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního