III.ÚS 1844/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1844/19 ze dne 17. 7. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Hronka, zastoupeného JUDr. et PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2019 č. j. 26 Cdo 76/2019-1139, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. prosince 2017 č. j. 10 Co 392/2017-1097 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. září 2017 č. j. 14 C 179/2001-1085, spojené s návrhem na zrušení § 45 až 50l zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a JUDr. Hany Wedellové, MUDr. Hany Wedellové, MUDr. Lukáše Wedella, Martina Wedella, Kristiny Hejlkové a Henriety Ctiborové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena usnesení označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve své ústavní stížnosti dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil § 45 až 50l zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") domáhal vyslovení neúčinnosti dvou usnesení, a to usnesení okresního soudu ze dne 29. 1. 2013 č. j. 14 C 179/2001-692, jímž byl vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání, a usnesení okresního soudu ze dne 23. 7. 2013 č. j. 14 C 179/2001-740, jímž bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve věci žaloby o zaplacení 81 013 Kč s příslušenstvím. Okresní soud usnesením ze dne 22. 9. 2017 č. j. 14 C 179/2001-1085, jež je napadeno ústavní stížností, zamítl stěžovatelův návrh na vyslovení neúčinnosti doručení (I. výrok), pro opožděnost odmítl stěžovatelovo odvolání proti usnesení okresního soudu ze dne 23. 7. 2013 č. j. 14 C 179/2001-740 (II. výrok), rozhodl o nákladech řízení (III. výrok) a vrátil stěžovateli zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 4 050 Kč (IV. výrok). Návrh na vyslovení neúčinnosti zamítl ze dvou důvodů: jednak shledal, že návrh byl podán opožděně, a objasnil, kdy se stěžovatel s rozhodnutími mohl seznámit, a jednak shledal, že omluvitelným důvodem, pro který by bylo možno rozhodnout o neúčinnosti doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje, jak tomu bylo v případě stěžovatele. Okresní soud dále podrobně odůvodnil zbylé výroky svého rozhodnutí. 3. Ke stěžovatelově odvolání zmíněné usnesení okresního soudu potvrdil Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 12. 12. 2017 č. j. 10 Co 392/2017-1097, které je rovněž napadeno ústavní stížností. Ztotožnil se se závěry okresního soudu, na které odkázal. I krajský soud vyhodnotil, že návrh na vyslovení neúčinnosti doručení byl podán opožděně, a rozebral, kdy se mohl stěžovatel s rozhodnutími seznámit. Vedle toho uvedl, že omluvitelným důvodem, pro který se nemohl adresát s písemností seznámit, nemůže být skutečnost, že se trvale nezdržoval na adrese pro doručování. I z tohoto důvodu byl návrh na vyslovení neúčinnosti doručení nedůvodný. Krajský soud dále objasnil, proč nepovažoval další odvolací námitky za důvodné. 4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 3. 2019 č. j. 26 Cdo 76/2019-1139. K dovolání proti části výroku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení, uvedl, že zamítnutí návrhu záviselo na dvou otázkách, přičemž každá z nich samostatně by jeho zamítnutí plně odůvodnila. Dovolání v takové situaci není přípustné, nezpochybnilo-li hodnocení obou těchto otázek nebo nesplňuje-li některá z těchto otázek předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Dovolací soud je vázán důvody dovolání a z jiných než uplatněných důvodů nemůže rozhodnutí o odvolání přezkoumat. Nezpochybnil-li stěžovatel oba samostatné důvody, je zřejmé, že jeho dovolání nemohlo mít vliv na výsledek sporu. Stěžovatel dovoláním nenapadl první z důvodů zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení (opožděnost jeho podání), ale pouze druhý, proto Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání v této části jako nepřípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolání dále nebylo dle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné v části, v níž napadalo výrok potvrzující odmítnutí odvolání pro opožděnost, neboť směřovalo proti usnesení, proti němuž byla přípustná žaloba pro zmatečnost. Dovolání nebylo přípustné též v části, v níž směřovalo proti potvrzení nákladového výroku okresního soudu a proti nákladovému výroku krajského soudu, neboť dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je dovolání nepřípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V části, v níž dovolání napadalo potvrzení výroku okresního soudu o vrácení soudního poplatku, bylo dovolání nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť šlo o peněžité plnění nedosahující částky 50 000 Kč. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel má za to, že otázky podle § 237 o. s. ř. byly dovoláním předestřeny. Dále namítl, že Nejvyšší soud nadužívá institut stručného odůvodnění dle § 243f odst. 3 o. s. ř., který v jeho věci vedl k tomu, že se dovolací soud nevypořádal s věcnou ústavněprávní argumentací v dovolání. Tuto argumentaci proto předestřel znovu Ústavnímu soudu. 6. Stěžovatel namítl přepjatý formalismus. Připustil, že v řízení před okresním soudem udával svou doručovací adresu P. Zdůraznil však, že se soud opakovaně dotazoval na jeho doručovací adresu, jelikož mu z doručovací relace bylo zřejmé, že se stěžovatel z dané adresy odstěhoval. Obecné soudy dle jeho názoru pochybily, když ho nepoučily o možnosti doručovat vyvěšením na úřední desce s důsledkem fikce doručení. Okresní soud si byl vědom, že stěžovatel chtěl být aktivní, k čemuž stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), dle něhož prioritou v soudním řízení musí zůstat ochrana práv účastníků řízení (žalovaných), kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Dále poukázal na nález ze dne 16. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 451/03 (N 131/34 SbNU 325), který se vyjadřoval k již neúčinné úpravě doručení v § 46 odst. 4 o. s. ř. (účinné do 31. 12. 2004), o níž se však stěžovatel na rozdíl od obecných soudů domnívá, že nebyla překonána novou právní úpravou. Dále namítl, že si obecné soudy neučinily představu o jeho majetkových poměrech a nepoučily ho o možnosti žádat o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. 7. Dle stěžovatele nelze v jednom rozhodnutí zamítnout návrh na vyslovení neúčinnosti a současně, aniž by tento výrok ještě nabyl právní moci, odmítnout odvolání pro opožděnost. Porušení svého práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) stěžovatel spatřuje především v tom, že nebyl poučen o možnosti žádat Českou advokátní komoru o ustanovení advokáta, a v tom, že okresní soud nevyčerpal všechny možnosti doručování (např. do zaměstnání). III. Posouzení procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení před Ústavním soudem a při jejich splnění i opodstatněnosti ústavní stížnosti je vhodné rozdělit podle ústavní stížností napadených rozhodnutí. III. A. Usnesení Nejvyššího soudu 9. Proti usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo dané usnesení vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti tomuto usnesení přípustná i z hlediska § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť proti němu zákon neposkytuje stěžovateli další procesní prostředek ochrany práva. 10. Ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu je návrhem zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Nejvyšší soud dovolání odmítl, důvody pro jeho odmítnutí se však lišily podle jednotlivých částí napadeného rozhodnutí krajského soudu. Pro účely přezkumu Ústavním soudem je možno rozdělit důvody pro odmítnutí dovol