III.ÚS 195/20

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným usnesením zamítl Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") návrh stěžovatelky na zastavení a odklad provedení exekuce vedené u něj pod sp. zn. 14 EXE 2424/2018. Exekučním titulem byl rozsudek obvodního soudu ze dne 8. 1. 2018 č. j. 35 C 11/2017-166, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici 6 036 448,17 Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek nabyl podle obvodního soudu po neúspěšném odvolání stěžovatelky vykonatelnosti dne 28. 7. 2018. Jelikož podle obvodního soudu nemá podání dovolání proti usnesení o zastavení řízení o odvolání proti rozsudku obvodního soudu (exekučního titulu) vliv na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného exekučního titulu, neshledal důvody pro zastavení nebo odklad provedení exekuce a stěžovatelčin návrh zamítl.

Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, neboť měla za to, že by jí provedením exekuce hrozila závažná újma na jejích právech. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil usnesení obvodního soudu; dospěl k závěru, že nebyly splněny žádné ze zákonných podmínek pro zastavení exekuce ani pro odklad jejího provedení. Městský soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením obvodního soudu. Podotkl, že stěžovatelčino dovolání v mezidobí Nejvyšší soud odmítl, a je proto zcela jasné, že pro řádné provedení exekuce jsou splněny všechny podmínky.

Dovolání stěžovatelky proti usnesení městského soudu Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatelka měla za to, že městský soud měl vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu o její ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání (viz předchozí bod). V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti části usnesení městského soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu v části zamítající stěžovatelčin návrh na odklad provedení exekuce, odmítl Nejvyšší soud dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o. s. ř."), neboť v dovolacím řízení proti této části rozhodnutí nešlo pokračovat. Ve zbytku odmítl Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání, jelikož dospěl k závěru, že stěžovatelkou uplatněná námitka nemohla založit přípustnost dovolání. V době jeho rozhodování městský soud k podání ústavní stížnosti ani přihlédnout nemohl, stejně jako k ní v dovolacím řízení - jako k nové skutečnosti - nemohl přihlédnout ani Nejvyšší soud.

Podle stěžovatelky je odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu nedostatečné a nepřezkoumatelné. Stěžovatelka se domnívá, že i přes § 243f odst. 3 o. s. ř. má právo na seznámení se s myšlenkovými konstrukcemi, které vedly k odmítnutí jejího dovolání. Dovolací soud však pouze uvedl, že proti napadenému usnesení městského soudu není dovolání přípustné a že stěžovatelka neuvedla relevantní dovolací důvod. Z principu právního státu a judikatury Ústavního soudu plyne i právo účastníků řízení na náležité odůvodnění rozhodnutí - právo dozvědět se, proč soud rozhodl tak, jak rozhodl. Přináší-li stěžovatelka v dovolacím řízení protiargumenty, je podle ní neústavní postup, v němž se Nejvyšší soud dovoláním v podstatě nezabývá a odkazuje na svou předchozí judikaturu, aniž by její přiléhavost blíže odůvodnil.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena podle § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto se musí vystříhat svévole a dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou. V řízení o ústavní stížnosti musí vždy nejdříve posoudit, zda jsou napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu (meritornímu) přezkumu. Dospěje-li k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne.

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Argumentace obsažená v ústavní stížnosti představuje vlastní náhled stěžovatelky na podstatu řádného odůvodnění soudního rozhodnutí. Je sice zřejmé, že i ze stručně odůvodněného usnesení Nejvyššího soudu odmítajícím dovolání pro nepřípustnost mají být seznatelné základní důvody takového rozhodnutí, avšak stěžovatelce nelze přisvědčit, že právo na soudní ochranu zahrnuje i vyčerpávající odůvodnění takového rozhodnutí. Tato důležitá součást ústavně zaručeného práva na soudní ochranu nemůže být, jak se stěžovatelka domnívá, absolutizována. Jak ostatně v ústavní stížnosti sama připomíná, nadto v kontextu rozhodnutí ve věci samé, míra odůvodnění účastníkovy argumentace musí odpovídat závažnosti jeho námitek.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo odůvodněno ústavně souladným způsobem. Byť stěžovatelka nijak nebrojí proti předchozím usnesením městského soudu a obvodního soudu, jejichž zrušení taktéž navrhuje, lze i s přihlédnutím k nim bez pochybností usoudit, že základní důvody odmítnutí stěžovatelčina dovolání byly v usnesení Nejvyššího soudu předestřeny a jsou zcela zřejmé. Lze podotknout, že Nejvyšší soud nerozhodl, že by proti usnesení městského soudu nebylo dovolání přípustné, nýbrž stručně zdůvodnil, proč předpoklady přípustnosti dovolání nenaplnilo. Napadená usnesení jsou srozumitelně a logicky odůvodněna, nevykazují ústavně právních nedostatků a lze na ně proto ve zbytku odkázat.

Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by byl stěžovatelce garantován úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí podle jejích představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18, veřejně dostupné z http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.