III.ÚS 1964/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1964/24 ze dne 13. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové, o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, č. j. 24 Cdo 268/2024-398, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 2. 5. 2023, č. j. 23 Co 138/2022-356, a proti výroku I. a II. usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 22. 2. 2022, č. j. 0 L 12/2020-237, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a 1) Nemocnice Pardubického kraje, a. s., sídlem Kyjevská 44, Pardubice, pracoviště Svitavská nemocnice, a 2) Okresního státního zastupitelství ve Svitavách, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel byl jako pacient bez svého souhlasu převzat do péče Nemocnice Pardubického kraje, a. s., pracoviště Svitavská nemocnice, psychiatrické oddělení ("vedlejší účastnice") a následně byl rovněž omezen ve svém volném pohybu. Okresní soud ve Svitavách ("okresní soud") zahájil řízení o vyslovení přípustnosti převzetí, přípustnosti omezení ve zdravotním ústavu a o dalším držení ve zdravotním ústavu. To následně zastavil, neboť veškerá omezení volného pohybu stěžovatele byla mezitím ukončena, neboť indikace k omezení pominula, stěžovatel byl ze zdravotního ústavu propuštěn, a proto odpadly podmínky pro vedení řízení ve smyslu § 66 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. 2. Stěžovatel trval na projednání věci, okresní soud proto pokračoval v řízení a rozhodl nyní napadeným usnesením, že k převzetí a umístění stěžovatele do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů a tyto trvaly až do doby propuštění. Současně okresní soud rozhodl, že rovněž k omezení volného pohybu umístěného stěžovatele úchopem zdravotnickými pracovníky, kurtací hrudním pásem, kurtací dolních a horních končetin a aplikací psychofarmak došlo ze zákonných důvodů. 3. S takovými závěry však stěžovatel nesouhlasí. O jeho odvolání i odvolání okresního státního zastupitelství rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ("krajský soud") po doplnění dokazování svědeckými výpověďmi a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie tak, že usnesení okresního soudu svým nyní napadeným usnesením potvrdil. Uvedl přitom, že z dokazování provedeného okresním soudem a doplněného v odvolacím řízení lze učinit relevantní zjištění pro posouzení, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů a zda tyto důvody trvaly až do doby stěžovatelova propuštění. Podle krajského soudu byly naplněny všechny hmotněprávní podmínky zákonnosti zbavení osobní svobody umístěného dle § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Krajský soud rovněž připomenul, že ochrana veřejných statků chráněných ústavním pořádkem spočívající v bezpečnosti jiných osob dle čl. 1 Ústavy převažuje nad ochranou základního lidského práva umístěné osoby na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí o detenci stěžovatele sice představuje zásah do jeho práva na osobní svobodu, ale v dané věci se jednalo o optimalizaci vztahu mezi výše uvedenými právy, která byla v souladu se zákonem a ze zákonných důvodů [dle čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, ve spojení § 104 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách], protože potřebné ochrany okolí nebylo možné dosáhnout jinak. 4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní rovněž napadeným usnesením zamítl, když shledal, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné. 5. Stěžovatel tvrdí, že v řízení před obecnými soudy nebylo naplnění podmínek § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách (tedy existence konkrétního chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí, přičemž hrozbu nebylo možné odvrátit jinak) prokázáno. Odůvodnění rozhodnutí okresního, krajského ani Nejvyššího soudu nepovažuje v tomto smyslu za řádná a vyčerpávající. 6. Stěžovatel svou argumentaci dále rozvíjí. Namítá, že není přípustné považovat zákonné podmínky za splněné kvůli pouhé existenci duševní poruchy, ale že musí být naplněna také podmínka bezprostředního a závažného ohrožení sebe nebo svého okolí a podmínka absence jiného prostředku, jímž by hrozbu pro člověka či jeho okolí bylo možné odvrátit. Tyto podmínky spočívají v aktuálnosti situace, v chování dotčeného "teď a tady", což jsou okolnosti, k nimž je třeba přiměřenost zásahu posuzovat. Takto však obecné soudy případ neposuzovaly. Podle stěžovatele rovněž nelze dovozovat naplnění podmínky bezprostředně ohrožujícího chování pouze z jeho potenciality a nestandardních projevů, jak učinily obecné soudy. Odkazuje přitom na judikaturu ESLP, dle které význam pro posouzení bezprostřednosti ohrožení mají především zkušenosti vztahující se individuálně ke konkrétnímu člověku, a nikoli zkušenosti obecné. Upozorňuje také, že obecné soudy směšují splnění zákonných podmínek nedobrovolné hospitalizace se splněním zákonných podmínek pro užití donucovacích prostředků, pro které jsou však nastaveny ještě přísnější podmínky. 7. Stěžovatel opětovně zpochybňuje věrohodnost důkazů, neboť všechny pocházejí z jednoho důkazního zdroje, tedy od ošetřující lékařky, například strkání do personálu není dostatečně důkazně podepřeno. Současně nesouhlasí ani s tím, jakou zásadní úlohu hrál v rozhodování soudu znalecký posudek, jehož závěry soud nekriticky převzal. Stěžovatel má za to, že obecné soudy nenapravily nedostatky vytýkané jim Ústavním soudem již v předcházejícím řízení. 8. Stěžovatel je přesvědčen, že nepředstavoval bezprostřední nebezpečí pro sebe ani jiné, a zákonná podmínka zbavení osobní svobody tak nebyla naplněna. 9. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení okresního, krajského a Nejvyššího soudu, a to pro porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a jeho základních práv zaručených čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 8 odst. 1 Listiny, dále pak pro porušení čl. 14 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, čl. 3 a čl. 5 odst. 1 písm. e) ve spojení s čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 a čl. 9 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 2 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 a čl. 16 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. 10. Ústavní soud dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. 11. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako obecné soudy v nyní posuzovaném případě, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. 12. V nyní posuzované věci se stěžovatel obrátil na Ústavní soud již podruhé, přitom ve věci sp. zn. III. ÚS 2667/21 byl úspěšný. Ústavní soud tehdy zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů a soudy zavázal k doplnění dokazování. Deficity shledal jednak v nenaplnění dříve judikované povinnosti soudů jmenovat v obdobných případech znalce, ale především obecně v povinnosti provádět dokazování v plném rozsahu (blíže body 29 až 31 citovaného nálezu). 13. Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře dovodil (viz stanovisko ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Podstatou přezkumu však v takových případech nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být přednesena i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §