III.ÚS 1985/25 – Ústavní soud

III.ÚS 1985/25 ze dne 3. 9. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Bělou Sedláčkovou, advokátkou, sídlem Václavská 226/2, Brno - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2025 č. j. 6 Tdo 116/2025-992, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2024 č. j. 9 To 356/2024-927 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. července 2024 č. j. 2 T 28/2024-866, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a a) Nejvyššího státního zastupitelství, b) Krajského státního zastupitelství v Brně, c) Městského zastupitelství v Brně, d) B. B. (jedná se o pseudonym) a e) nezletilé C. C. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uznán vinným zločinem týrání osoby ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, bylo mu uloženo zaplatit náhradu nemajetkové újmy vedlejší účastnici d) ve výši 50 000 Kč a vedlejší účastnici e) ve výši 70 000 Kč a se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy byly tyto vedlejší účastnice odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek byl obhájkyni doručen 5. 8. 2024. 3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel prostřednictvím obhájkyně dne 12. 8. 2024 včasné tzv. blanketní odvolání s tím, že bude do 15 dnů po poradě s klientem odůvodněno anebo vzato zpět. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, městský soud obhájkyni přípisem ze dne 16. 9. 2024, doručeným dne 21. 9. 2024, vyzval, aby vady odvolání odstranila ve lhůtě 5 dnů. Obhájkyně v dopise podaném k poštovní přepravě dne 26. 9. 2024 sdělila, že stěžovatelův zdravotní stav je dlouhodobě nepříznivý, je v pracovní neschopnosti a není schopen se soustředit, přečíst celý rozsudek městského soudu, porozumět mu a k jednotlivým bodům se kvalifikovaně vyjádřit. Dále sdělila, že porada se stěžovatelem není reálná a že odvolání odůvodní, jakmile to bude možné. K dopisu přiložila zprávu praktické lékařky E. M. ze dne 25. 9. 2024, podle které stěžovatel není schopen se plně soustředit, účastnit se soudních jednání a cestovat do Brna. Dne 2. 10. 2024 zaslal městský soud obhájkyni další výzvu, která byla doručena dne 4. 10. 2024 a v níž byla vyzvána, aby odvolání obratem zdůvodnila, jinak že věc bude předložena Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Dne 13. 10. 2024 obhájkyně zaslala městskému soudu sdělení obsahující prakticky tutéž argumentaci, načež městský soud věc předložil krajskému soudu. 4. Následně krajský soud v záhlaví označeným usnesením podle § 253 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), stěžovatelovo odvolání odmítl. Zjistil, že spis nově obsahuje pouze jemu adresované sdělení obhájkyně ze dne 15. 10. 2024 (doručené dne 18. 10. 2024), v něm se opět poukazuje na nepříznivý zdravotní stav a nemožnost porady se stěžovatelem. Současně konstatoval, že z lékařské zprávy neplyne, že by stěžovatelův stav byl natolik vážný, že by s obhájkyní nebyl schopen komunikovat vůbec, a že i kdyby tomu tak bylo, měla za povinnost hájit zájmy svého klienta, a to i podáním opravného prostředku. Obhájkyně přitom měla dostatek prostoru i času, aby této své povinnosti dostála, což neučinila, přestože byla poučena, že věc bude předložena k rozhodnutí odvolacího soudu. 5. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, Nejvyšší soud je napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, neboť dospěl k závěru, že námitky podřaditelné pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) a m) trestního řádu tyto materiálně nenaplnily, což je činí neopodstatněnými. II. Stěžovatelova argumentace 6. Stěžovatel uvádí, že do týdne po vyhlášení rozsudku městského soudu, aniž by již měl k dispozici jeho písemné vyhotovení, onemocněl. Musel být hospitalizován v nemocnici na jednotce intenzivní péče (od 3. 8. 2024), uveden do umělého spánku, ve kterém byl udržován po dobu 14 dní, poté probíhala další léčba, kdy byl napojen na přístroje a nemohl s kýmkoliv komunikovat. Následně (2. 9. 2024) byl propuštěn do domácího ošetření, musel dodržovat léčebný režim, nebyl schopen se soustředit, úředně jednat a cestovat. V té době (12. 8. 2024) podala na základě jeho pokynu obhájkyně tzv. blanketní odvolání s tím, že jí stěžovatel sdělil, že má argumenty, které po seznámení s rozsudkem blíže rozvede. Náhlé zhoršení zdravotního stavu takové seznámení ani jakoukoli poradu s obhájkyní neumožnilo, a ta proto opakovaně žádala soud o prodloužení lhůty pro odůvodnění odvolání, případně o přerušení řízení, krajský soud však odvolání odmítl. 7. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že jeho propuštění do domácího ošetření, resp. lékařskou zprávu E. M. interpretoval tendenčně a účelově, a tvrdí, že se z ní podává jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Poukazuje na to, že soudu předkládal lékařské zprávy, které průběžně aktualizoval. Podle nich mu nebyla dovolena ani doporučena delší cesta či účast u úředního jednání, obhájce nevyjímaje. I když existují další komunikační prostředky, nebylo v jeho silách komunikovat o dané věci věcně, konstruktivně a efektivně. S obhájkyní hovořil třikrát krátce telefonicky až se značným časovým odstupem a napsal několik stručných SMS zpráv. Odmítá, že by mu šlo o protahování řízení, s tím, že se všech jednání účastnil a že k tomu nemá ani žádný důvod. 8. Dále stěžovatel argumentuje, že k jednotlivým jednáním, která mu jsou kladena za vinu, se mohl detailně vyjádřit jen on, nikoliv jeho obhájkyně. Její stručně odůvodněné odvolání nemůže pojmout všechny okolnosti případu a argumenty, aby mohlo být podrobně projednáno, resp. obhájkyně ani neví, jaké argumenty a fakta chce klient použít, a bez jeho souhlasu tak učinit nesmí, protože mnohdy nemůže vědět, jaké mu mohou pomoci. V této souvislosti zmiňuje rozhodnutí odvolacího senátu České advokátní komory ze dne 18. 7. 2001 sp. zn. K 254/9, z něhož vyvozuje, že advokát nemůže uvádět skutečnosti, které "by si vymyslel", které by neodpovídaly průběhu žalovaných skutků a které by případně byly v rozporu se zájmy klienta. Součinnost klienta je tedy nezbytná, zvláště pak v této věci, která je specifická v tom, že se týká jeho soužití s manželkou, poměrně dlouhého období a celé řady událostí a interakcí, o čemž svědčí i obsáhlost rozsudku městského soudu. Má za to, že za nastalé situace měl soud řízení přerušit, poskytnout mu lhůtu na uzdravení. 9. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že nevycházel z lékařské zprávy, která byla sepsána srozumitelně a v souladu s běžnou praxí, že nezjišťoval, jaký je jeho zdravotní stav, a sám ho posoudil, maje za to, že případné pochybnosti měl (krajský soud) vhodným způsobem odstranit. Upozorňuje rovněž na to, že v obdobné trestní věci soud vyčkal, až státní zástupce tzv. blanketní odvolání sám odůvodní (tedy aniž by ho předtím k tomu vyzval), což se stalo až po 5 měsících, a vytýká krajskému soudu, že "měří dvojím metrem". Podle stěžovatele je třeba vést trestní řízení "v souladu se zásadou rychlosti", nemůže tomu však být na úkor dílčích práv plynoucích z práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud podle stěžovatele pochybil, když pojal dovolací námitky příliš restriktivně, náležitě se s nimi nevypořádal a při přezkumu postupoval formalisticky. 10. Stěžovatel uzavírá, že soudy všech stupňů nerespektovaly jeho právo hájit se ústně i písemně ve všech fázích trestního řízení. Poukazuje na princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení s tím, že je spjat s právem na obhajobu a s právem skutkově i právně argumentovat a vyjadřovat se k prováděným důkazům. Tvrdí, že obecné soudy ignorovaly faktickou nemožnost hájit se v odvolacím řízení, když vadně vyhodnotily lékařskou zprávu a formalisticky interpretovaly právní normy, což vede ke kolizi s těmito základními postuláty. III. Procesní předpoklady