III.ÚS 1995/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1995/16 ze dne 20. 6. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Martina Krudence a 2) Mgr. Dany Krudencové, oba zastoupeni Mgr. Michalem Bieleckim, advokátem, sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2016 č. j. 33 Cdo 4378/2015-91, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014 č. j. 19 Co 397/2014-66 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 12. února 2014 č. j. 8 C 100/2013-41, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, a Mgr. Pavla Bednaříka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že I. výrokem rozsudku Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 2. 2014 č. j. 8 C 100/2013-41 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé jako žalobci domáhali určení, že ve společném jmění manželů vlastní budovu č. p. X a další v rozsudku specifikované pozemky, a dále, že spoluvlastní každý s podílem ideální 1/2 další v rozsudku specifikované nemovitosti v katastrálním území Doubek (dále jen "nemovitosti"). Okresní soud dospěl k závěru, že žaloba na určení vlastnického práva stěžovatelů není podána po právu. Tento rozsudek napadli stěžovatelé odvoláním. 3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 12. 2014 č. j. 19 Co 397/2014-66 potvrdil (ve správném znění) rozsudek okresního soudu ze dne 12. 2. 2014 č. j. 8 C 100/2013-41 v části, jíž okresní soud zamítl žalobu na určení, že stěžovatelé jsou spoluvlastníky v rozsudku specifikovaných nemovitostí; změnil jej ve výroku o nákladech řízení před okresním soudem tak, že vedlejšímu účastníkovi se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 4. Krajský soud dovodil, že v posuzované věci již v samotném obsahu účastníky dne 13. 8. 2012 uzavřené kupní smlouvy bylo místo splnění závazku vedlejším účastníkem, spočívající v úhradě druhé části kupní ceny ve výši 3 360 000 Kč, účastníky sjednáno tak, že je jím ve smlouvě specifikovaný bankovní účet úschov advokáta Mgr. Miloše Vlasáka, na nějž je vedlejší účastník povinen uvedenou část kupní ceny uhradit. Ujednání o tomto místu plnění je dle závěru krajského soudu zcela určité a z provedeného dokazování se nepodává žádný důvod jeho neplatnosti. Protože vedlejší účastník část kupní ceny ve výši 3 360 000 Kč na uvedený bankovní účet ze svého bankovního účtu dne 20. 8. 2012 poukázal, obě sjednané části kupní ceny tak uhradil. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník celou kupní cenu ve shodě s účastníky uzavřenou kupní smlouvou uhradil, tj. do výše 140 000 Kč na bankovní účet zprostředkující Realitní kanceláře Reality 21, s. r. o. a do výše 3 360 000 Kč na účastníky sjednaný bankovní účet, splnil dluh na místo určené dohodou a splnil tak svoji zákonnou povinnost zaplatit kupní cenu. Tím jeho závazek úhrady kupní ceny vůči stěžovatelům podle § 559 odst. 1 občanského zákoníku zanikl. Z uvedeného krajský soud dovodil, že pak zde nebyl žádný zákonný důvod pro odstoupení od platně uzavřené kupní smlouvy stěžovateli, neboť vedlejší účastník se nedostal do prodlení se splněním závazku úhrady kupní ceny podle § 517 odst. 1 občanského zákoníku. To znamená, že na vedlejšího účastníka je třeba nadále nahlížet jako na vlastníka sporných nemovitostí a proto žaloba na určení tohoto práva stěžovatelů není po právu. 5. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016 č. j. 33 Cdo 4378/2015-91 bylo dovolání stěžovatelů podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. II. Argumentace stěžovatelů 6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že z důvodu nezohledněných vad odůvodnění rozsudku okresního soudu jim bylo upřeno dvojinstanční řízení, čímž došlo k porušení jejich práva na soudní a jinou právní ochranu. Stěžovatelé v odvolání namítali nepřezkoumatelnost rozsudku okresního soudu z důvodu nedostatečného odůvodnění. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku podle stěžovatelů ani okrajově nezmínil, ze kterých ustanovení kupní smlouvy vycházel, která ustanovení kupní smlouvy vykládal, a zda vůbec (či jak) aplikoval pravidla pro výklad právních úkonů (projevů vůle) dle § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), aby zjistil skutečný obsah vůle jednajících stran (ani v samotném řízení výklad vůle účastníků vtělené do smlouvy neprovedl). 7. Stěžovatelé jsou toho názoru, že je-li základním předmětem sporu obsah smlouvy, je pro přezkoumatelnost rozhodnutí nezbytné, aby soud přesvědčivě odůvodnil, ze kterých ustanovení smlouvy vycházel a jak z těchto ustanovení dospěl k závěru o konkrétním obsahu vůle jednajících stran. Zvlášť by toto měl soud učinit v případě, kdy strany obsahem smlouvy argumentují a upozorňují na ustanovení téže smlouvy, jejichž důsledky jsou ve zřejmém rozporu s názorem, který ještě před započetím sporu prezentoval soud. V případě, že by řádně proběhl pokus o výklad vůle účastníků - z textu smlouvy (skutkové zjištění), mohli by stěžovatelé případně navrhnout další důkazy k podpoře skutkových zjištění (např. výslech svědků - neboť smlouvu koncipoval třetí subjekt - realitní kancelář). S ohledem na to, že okresní soud svůj skutkový závěr ze smlouvy předem nesdělil (v rámci předvídatelnosti rozhodnutí měl okresní soud sdělit, jaká skutková zjištění ze smlouvy učinil, tak aby na to stěžovatelé případně mohli reagovat dalšími důkazními prostředky), nemohli stěžovatelé v rámci řízení se závěry soudu prvního stupně jakkoliv polemizovat. Odvolací soud se s touto námitkou ohledně nedostatků odůvodnění neztotožnil. Zároveň však konstatoval, že soud prvního stupně neučinil úplná skutková zjištění a učinil tato skutková zjištění sám (konkrétně mělo jít o článek III bod 5 a článek V kupní smlouvy). Na tyto články stěžovatelé odkazovali jako na články smlouvy, které jednak navazují a jednak obsahují podstatné informace o skutečné vůli účastníků smlouvy ohledně splniště. Stěžovatelé považovali argumentaci těmito články za stěžejní. Tím, že skutková zjištění takto podstatného charakteru jsou učiněna až v odvolacím řízení, podstatně zasahuje do práva stěžovatelů na spravedlivý proces a dvojinstančnost řízení. Popsaným postupem byla stěžovatelům upřena možnost polemizovat s konkrétními závěry okresního soudu. Okresní soud a krajský soud se podle stěžovatelů nijak nevypořádaly s částí argumentace stěžovatelů na podporu skutečnosti, že prostředky v úschově jsou stále prostředky složitele (kupujícího), čímž opět došlo k zásahu do práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, jež byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho