Ústavní soud III.ÚS 205/26 – Odposlech a záznam telekomunikačního provozu

Navrhovatelé byli v roce 2024 pravomocně odsouzeni pro nedovolenou výrobu a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy (§ 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku) k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl a devíti let. V lednu 2026 se obrátili na Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") samostatnými návrhy s požadavkem na zkrácení uložených trestů (§ 88 odst. 1 trestního zákoníku) z důvodu pozdější - příznivější právní úpravy (§ 2 odst. 1 trestního zákoníku) dané zákonem č. 270/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen "novela"). Požadovali uložení trestů odnětí svobody v trvání 30 a 33 měsíců, při současném rozhodnutí o jejich okamžitém propuštění, neboť tresty v nově uložené výměře k 1. 1. 2026 již vykonali.

Krajský soud jim přípisem ze dne 5. 1. 2026 sp. zn. 5 T 14/2023 sdělil, že jejich požadavku nelze vyhovět, neboť nemá oporu v zákoně a nevyhověl ani následné žádosti o vydání meritorního rozhodnutí (přípis ze dne 23. 1. 2026). Podle jejich přesvědčení měl krajský soud rozhodnout o upuštění od výkonu trestu [§ 327 odst. 4 (správně odst. 3) trestního řádu], a přímo aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny, nebo postupovat podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku. Vydáním přípisu se podle navrhovatelů krajský soud pasoval do postavení konečné instance, aniž by legislativní chybu (absenci přechodného ustanovení novely vztahující se na jejich věc) sám napravil a tím porušil jejich základní práva (čl. 8 odst. 1 a odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Oporu pro svůj návrh spatřují v zavedení nového (privilegovaného) trestného činu - nedovolená výroba a jiné nakládání s konopím (§ 283a trestního zákoníku), pro který by jim nyní hrozil trest s horní hranicí pět let, oni však i přes systémovou diskontinuitu musí vykonávat vyšší (uložený) trest. Podle svého tvrzení nebyli povinni využít návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, neboť příčinou není nečinnost soudu (průtahy), ale vědomé odepření spravedlnosti.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), představuje ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, a zásah Ústavního soudu nastává až v případě věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení.

Názor navrhovatelů, že v jejich případě neexistuje povinnost aplikovat nějaký procesní prostředek k ochraně svých tvrzených práv, neboť jej subjektivně považují za neúčinný, nelze považovat za správný. Stejně jako nelze za vyčerpání všech procesních prostředků považovat ani návrh podle § 88 trestního řádu, vědomě opakovaně adresovaný nepříslušnému soudu (vzdor sdělení krajského soudu ze dne 5. 1. 2026 in fine). Teprve při využití naznačených možností mohou očekávat, že o jejich návrhu bude rozhodnuto.

Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že přechodné ustanovení se vztahuje na situace, které zákonodárce považoval za potřebné upravit. Neužil-li přitom ojedinělé úpravy v zákoně (175/1990 Sb.), měl k tomu zjevně důvod, který nezakládá povinnost obdobně interpretovat všechna další přechodná ustanovení. Jde o výsostné právo zákonodárce určit dosah změny zákona a není úkolem obecného soudu dotvářet právní normu podle požadavků osob, jichž se nová právní úprava netýká.

Pro dokreslení je možné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2026 sp. zn. III. ÚS 3690/25, bod 14: "Zmírnění právní úpravy v oblasti drogových deliktů, k němuž došlo přijetím zákona č. 270/2025 Sb., nemá samo o sobě dopad na ústavněprávní souladnost napadených rozhodnutí. Zmírnění jsou obecné soudy povinny (v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny a s § 2 odst. 1 trestního zákoníku) zohledňovat před pravomocným skončením trestního stíhání. Jelikož novela nabyla účinnosti až 1. ledna 2026, je zřejmé, že k jejím důsledkům obecné soudy ve stěžovatelově trestní věci nemohly přihlížet...".

Z výše uvedeného pak plyne, že předložený návrh je nepřípustný, a jako takový jej soudce zpravodaj, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítl.