III.ÚS 2068/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2068/22 ze dne 30. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ILETA CZ, spol. s r. o., sídlem Mistrovská 597/29, Praha 10 - Malešice, zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2022 č. j. 62 Co 115/2022-169 a výrokům I., III., V. a VI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. ledna 2022 č. j. 26 C 79/2020-138, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Miloše Měřínského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 11. 1. 2022 č. j. 26 C 79/2020-138 vyhověl žalobě a uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) částku ve výši 25 097 Kč s příslušenstvím (výrok I.); žalobu na zaplacení úroku z prodlení z částky 6 233 Kč za specifikované období zamítl (výrok II.). Výrokem III. uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení ve výši 26 324,83 Kč, výroky V. a VI. uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady státu na znalečné ve výši 7 840 Kč a tlumočné ve výši 1 350 Kč. Jistina žalované částky ve výši 25 097 Kč se skládala z přeplatku na nájemném ve výši 6 233 Kč a nevrácené jistoty ve výši 18 864 Kč. Mezi stranami byla sporná otázka, kdy došlo k ukončení nájemního vztahu k bytu, který stěžovatelka pronajala vedlejšímu účastníkovi řízení na základě nájemní smlouvy ze dne 11. 2. 2019. Obvodní soud vzal z provedeného dokazování za prokázané, že ke skončení nájemního vztahu došlo ústní dohodou o skončení nájmu k 30. 9. 2019, a to v situaci, kdy stěžovatelka sdělila vedlejšímu účastníkovi řízení, že v bytě bude nový nájemce a stěžovatelka byt převzala dne 30. 9. 2019 a téhož dne jej předala do užívání novému nájemci. Za tohoto stavu byla stěžovatelka, i přesto, že nájemní vztah trval méně než 1 rok, povinna vrátit jistotu ve výši 18 864 Kč, neboť nebyly naplněny podmínky pro to, aby si ji mohla ponechat (stěžovatelka netvrdila, že by vedlejší účastník řízení způsobil škody na bytu a že by měl vůči stěžovatelce nějaký dluh). Skončil-li nájemní vztah k 30. 9. 2019, neměl vedlejší účastník řízení povinnost platit nájemné za další období, a proto musela vedlejšímu účastníkovi řízení vrátit z titulu bezdůvodného obohacení přeplatek na nájemném za 11 dnů měsíce října 2019. O náhradě nákladů řízení rozhodl obvodní soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), na základě úspěchu ve věci. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 18. 5. 2022 č. j. 62 Co 115/2022-169 rozsudek obvodního soudu v napadených výrocích I., III., V. a VI. potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení ve výši 5 905 Kč (výrok II.). Městský soud uvedl, že odůvodnění rozsudku obvodního soudu splňuje náležitosti stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř. a neshledal, že by rozsudek byl překvapivý či nepředvídatelný. Změna aplikace práva (po zjištění, že nájemní vztah nebyl skončen písemnou dohodou, se obvodní soud logicky zabýval tím, zda nedošlo k jeho skončení jinak - ústní dohodou či opuštěním bytu) byla s ohledem na konkrétní okolnosti předvídatelná a byla řádně odůvodněna. Jakkoliv ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), i z ujednání v nájemní smlouvě vyplývalo, že dohoda o skončení nájmu by měla mít písemnou formu, podle § 2292 obč. zák. platí, jestliže nájemce opustí byt takovým způsobem, že nájem lze bez jakýchkoliv pochybností považovat za skončený, má se za byt odevzdaný hned. Námitku stěžovatelky ohledně nedostatku písemné formy dohody o ukončení nájmu by v situaci, kdy stěžovatelka byt k rozhodnému datu již prokazatelně pronajímala třetí osobě, bylo třeba posuzovat jako rozpornou s dobrými mravy. Městský soud se shodl s obvodním soudem i ohledně vratnosti jistoty, přestože doba trvání nájemního vztahu nepřesáhla 1 rok. Co se týče náhrady nákladů řízení, obvodní soud správně rozhodl podle úspěchu ve věci. Pro aplikaci § 143 o. s. ř. nebo § 150 o. s. ř. pak nebyl dán žádný důvod. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. V prvé řadě namítá porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí obvodním soudem. Založil-li obvodní soud své rozhodnutí na tom, že ke skončení nájmu došlo na základě ústní dohody, neměl již provádět znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Jeho provedením totiž podle stěžovatelky vyjádřil opačný směr úvah, než jaký vtělil do odůvodnění rozhodnutí. Další pochybení obvodního soudu spatřuje stěžovatelka v absenci poučení o jeho právním náhledu na věc. Stěžovatelka vytýká i nesprávné právní posouzení věci, když obvodní soud v rozporu s § 564 obč. zák. vyšel z toho, že nájemní vztah je možno ukončit ústní dohodou. Vadná a v neprospěch stěžovatelky byla i interpretace § 2292 obč. zák., neboť opuštění bytu neznamená, že nájem je ukončen bez běhu výpovědní doby. Stěžovatelka konečně brojí proti výrokům o nákladech řízení, o nichž ve světle okolností sporu (zejména předložení listiny o ukončení nájmu vedlejším účastníkem řízení s padělaným podpisem zmocněnce stěžovatelky) mělo být rozhodnuto odchylně od zásady úspěchu ve věci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 7. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, na jejichž základě jí byla uložena povinnost vrátit vedlejšímu účastníkovi řízení jím zaplacenou jistotu a přeplatek na nájemném. Jak se však podává z obsahu ústavní stížnosti i přiloženého rozsudku městského soudu, stěžovatelka pouze opakuje své námitky, které již uplatnila v průběhu řízení a které obecné soudy náležitě zodpověděly, přičemž proti jejich závěrům nemá Ústavní soud žádné výhrady. Jakkoliv se stěžovatelka snaží namítat porušení svých ústavně zaručených práv (zejména práva na soudní ochranu a zásady rovnosti účastníků řízení), její argumentace spočívá především v polemice se závěry obecných soudů, která se nachází v rovině podústavního práva. Tím staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatelka brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje. 8. Ke konkrétním námitkám lze ve stručnosti uvést následující. Stěžovatelka předně namítala, že pokud obvodní soud postavil své rozhodnutí na tom, že nájemní vztah byl ukončen ústní dohodou, neměl již provádět důkaz znaleckým posudkem v oboru písmoznalectví, který se týkal písemné dohody o ukončení nájmu. Ústavní soud v takovém postupu nespatřuje žádné pochybení. Bylo-li totiž na počátku vedlejším účastníkem řízení tvrzeno, že k ukončení nájmu