III.ÚS 209/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 209/06 ze dne 6. 3. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   POZNÁMKA: ROZHODNUTÍ BYLO ZRUŠENO USNESENÍM ZE DNE 16. PROSINCE 2014 SP. ZN. Pl. ÚS 20/14 Ústavní soud rozhodl dne 6. března 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., právně zastoupeného JUDr. Janem Červenkou, advokátem, se sídlem v Praze 9, Kovářská 17/1169, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005 sp. zn. 8 Tdo 916/2005, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2005 sp. zn. 3 To 92/2004, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2003 sp. zn. 48 T 1/2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho práva zaručená článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 2 a 3, článkem 38 odst. 2 a článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článkem 5 odst. 1, článkem 6, článkem 7 odst. 1 a článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva"). Ve svém podání ze dne 1. března 2006 stěžovatel vznesl námitku podjatosti proti soudcům Jiřímu Muchovi a Janu Musilovi, kteří byli rozvrhem práce určeni jako soudci III. senátu Ústavního soudu a soudce Jan Musil navíc jako soudce zpravodaj v řízení o projednávané ústavní stížnosti. Ústavní soud usnesením č. j. III. ÚS 209/06-61 a usnesením č. j. III. ÚS 209/06-63 dne 27. března 2006 rozhodl, že uvedení soudci nejsou vyloučeni z projednávání této ústavní stížnosti. II. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 1/2003, založil stěžovatel v roce 1994 společnost Partners ČR, s. r. o. (dále ,,společnost stěžovatele"), jejímž se stal jediným společníkem a zároveň jedním ze dvou jednatelů. V rámci svého předmětu podnikání se společnost stěžovatele zabývala ve větším rozsahu dovozem a následným prodejem kuřecího masa. Kontrolou Celního úřadu v Praze 1, Inspektorátu celní a finanční stráže byl zjištěn celní únik za zboží dovezené uvedenou společností během roku 1997, a proto došlo k doměření cla vůči deklarační firmě Petýrek, s. r. o. Dalším šetřením celních orgánů a následným prověřováním orgánů činných v trestním řízení vyvstalo proti stěžovateli podezření, že stěžovatel během roku 1997 krátil clo o mnohamilionové částky tím způsobem, že při celním odbavení dováženého kuřecího masa předkládal fiktivní faktury gibraltarské společnosti Nimeg, které zněly na podstatně nižší finanční částky, než byla cena zboží, které společnost stěžovatele nakoupila v Číně a SRN. Dosavadní rozhodnutí obecných soudů: V trestní věci stěžovatele bylo postupně vydáno několik rozhodnutí obecných soudů tří stupňů. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2003 sp. zn. 48 T 1/2003 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zákona ve znění zákona č. 152/95 Sb., za nějž mu byl podle § 148 odst. 3 tr. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu dále soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let. Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvého stupně podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2004 sp. zn. 3 To 97/2003 podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným skutkem, jejž popsal shodně jako soud prvého stupně, avšak právně ho posoudil jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. s odkazem na znění zák. č. 265/2001 Sb. Výrok o trestu zůstal shodný s výrokem soudu prvého stupně. K dovolání stěžovatele (v pořadí prvému) Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. 8 Tdo 574/2004 citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2004 sp. zn. 3 To 97/2003 podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dovolací soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V novém odvolacím řízení Vrchní soud v Praze rozhodl k odvolání obviněného ve věci rozsudkem ze dne 18. 2. 2005 sp. zn. 3 To 92/2004 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným výše uvedenými trestnými činy. Popis skutku byl v novém rozhodnutí odvolacího soudu upraven tak, že stěžovatel "od 10. 2. 1997 do 7. 7. 1997 jako jednatel a společník obchodní společnosti Partners ČR s. r. o., se sídlem v Praze, v deseti případech dovezl ze zahraničí kuřecí maso a pro účely celního řízení podle zákona č. 13/1993 Sb., vedeného Celním úřadem pro Prahu 5 - Holešovice, se sídlem Praha 7, Jankovcova 18, v úmyslu dosáhnout snížení poplatků spojených s dovozem, předkládal prostřednictvím svého deklaranta, tj. společnosti Petýrek, s. r. o., zahraniční faktury znějící na odesilatele zboží firmu Nimeg Ltd. Gibraltar, ačkoliv věděl, že tato společnost s jeho firmou neobchodovala a faktury nevystavila, přičemž skutečnými dodavateli tohoto zboží byly zahraniční společnosti Hebei Import and Export v Číně a firma Schroeder KG. GmbH and CO v Hamburku - SRN, přičemž na fakturách skutečně těmito společnostmi vystavenými byla uváděna několikanásobně vyšší cena zboží, než na fakturách předkládaných obžalovaným k celnímu řízení". Dále jsou ve výroku odvolacího soudu konkrétně uvedeny fiktivní faktury, které měl stěžovatel celnímu úřadu předkládat, s tím, že stěžovatel svým jednáním zkrátil clo nejméně o částku 6.881.919,- Kč, což je částka bez DPH. Za tento čin uložil odvolací soud stěžovateli dle ust. § 148 odst. 1, 4 tr. zák. v platném znění stejný trest, k jakému byl stěžovatel odsouzen již předchozími rozsudky obecných soudů, tj. pět let odnětí svobody ve věznici s dozorem a pět let zákazu činnosti. Konečně i proti posledně uvedenému rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání (v pořadí druhé), o němž Nejvyšší soud ČR rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením sp. zn. 8 Tdo 916/2005 tak, že je jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. III. Námitky stěžovatele Odůvodnění projednávané ústavní stížnosti, jež je značně obsáhlé, nepřehledné a v němž stěžovatel řadu námitek v několika obměnách opakuje, lze shrnout následujícím způsobem: Stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým orgány činné v trestním řízení postupovaly v případě tzv. prohlídky jiných prostor, kterou policejní orgán provedl přibližně půl roku před zahájením trestního stíhání jako běžný úkon a nikoli jako úkon neodkladný či neopakovatelný. Stěžovatel dále namítá, že policejní orgán neprovedl ve smyslu § 84 tr. řádu předchozí výslech osoby, u níž se má prohlídka vykonat. Zdůraznil, že se vyšetřovatelka o provedení takového výslechu ani nepokusila, což do protokolu o provedené prohlídce zdůvodnila tím, že se majitel firmy (tzn. stěžovatel) zdržuje v Rakousku. Stěžovatel však upozorňuje na přítomnost jeho zástupců při provádění prohlídky, kteří však rovněž vyslechnuti nebyli. Stěžovatel má dále výhrady proti tomu, jakým způsobem byl popsán skutek, pro nějž mu policejní orgán dne 9. 3. 2001 sdělil obvinění ve smyslu ust. § 160 odst. 1 tr. řádu, jež dle jeho názoru nesplňuje podmínky uvedené v § 160 tr. řádu, neboť chybí popis subjektivní stránky trestného činu. Nesouhlasí přitom s názorem Nejvyššího soudu, který v dovolacím řízení vyslovil názor, že záměr obviněného zkrátit clo nemusí být vyjádřen slovem ,,úmyslně", nýbrž je postačující taková formulace, která o úmyslu obviněného způsobit zákonem předpokládaný následek nepochybně svědčí. Stěžovatel rovněž namítal, že Městský soud v Praze připustil v hlavním líčení důkazy dle názoru stěžovatele protizákonně opatřené. Tím má stěžovatel na mysli především korespondenci českých celních úřadů s celním úřadem na Gibraltaru, v níž je obsaženo vyjádření muže jménem S. G. ze společnosti Nimeg, v němž tento obchodník s drůbeží popřel obchodní spojení se stěžovatelem. Stěžovatel upozorňuje, že toto vyjádření bylo obecnými soudy provedeno jako listinný důkaz i přesto, že výše uvedený gibraltarský celní úřad svou zprávu poskytl jen pro i