III.ÚS 2140/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2140/23 ze dne 20. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Valehracha, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 11 Kss 4/2022-289 ze dne 5. 6. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] stěžovatel brojí proti v záhlaví označenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a též práv zaručených čl. 3, čl. 11, čl. 21 odst. 4 Listiny, čl. 14 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "dodatkový protokol k Úmluvě"). 2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, podala předsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 8 podle § 8 odst. 2 písm. g) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů (dále "zákon č. 7/2002 Sb."), k Nejvyššímu správnímu soudu návrh na zahájení kárného řízení proti stěžovateli. Obvinila jej ve smyslu § 86 a § 87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), z toho, že při výkonu své soudcovské funkce postupoval při projednávání a rozhodování věcí agendy C tak, že prováděl bez ohledu na jejich účelnost typizované procesní úkony, které nesměřovaly k projednání a rozhodnutí věci bez průtahů, nevedly k účelnému a rychlému projednání a rozhodnutí věci a sledovaly oddálení samotného projednání věci. Svým přístupem soudce podle předsedkyně obvodního soudu způsobil v období od 26. 6. 2019 do 8. 9. 2022 nedůvodné průtahy v celkem 63 věcech. Stěžovatel byl již přitom předchozími rozhodnutími Nejvyššího správního soudu dvakrát uznán vinným typově tímtéž kárným proviněním. Rozhodnutím č. j. 13 Kss 5/2018-121 ze dne 18. dubna 2019 mu za kárné provinění bylo uloženo snížení platu o 20 % na dobu 8 měsíců, přičemž toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu navazovalo na předchozí rozhodnutí č. j. 16 Kss 3/2016-108 ze dne 8. 12. 2016, kterým bylo stěžovateli za kárné provinění uloženo snížení platu o 10 % po dobu 6 měsíců. 3. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud uznal stěžovatele vinným tím, že v době před zahlazením dřívějšího kárného opatření zaviněně porušil povinnosti soudce a ohrozil důvěru ve spravedlivé rozhodování soudů. Za to mu uložil kárné opatření odvolání z funkce soudce podle § 88 odst. 1 písm. d) zákona o soudech a soudcích. II. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že jednoinstanční kárné řízení není spravedlivé, na podporu svého tvrzení cituje z důvodové zprávy návrhu novely zákona č. 7/2002 Sb. a také z disentního stanoviska JUDr. Lastovecké k plenárnímu nálezu sp. zn Pl. ÚS ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010. Kárně odsouzený je při absencí dvojinstančnosti řízení připraven o možnost, že odvolání proti rozhodnutí kárného senátu podá kárný navrhovatel v jeho prospěch. Dodává, že absentuje soudní orgán obecné justice, který by sjednocoval kárnou judikaturu. Stěžovatel dále tvrdí, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a že je toliko částečným rozhodnutím, jestliže absentuje výrok o průtazích k některým skutkům označeným v návrhu. Ve stěžovatelově věci mělo být rozhodnuto o uloženém kárném opatření v rozporu s principem předvídatelnosti soudního rozhodnutí a porušena zásada právní jistoty. Takový závěr stěžovatel dovozuje z toho, že ve věci vedené pod sp. zn. 13 Kss 2/2023 průtahy ve 48 věcech trvaly po více než tři roky, zatímco ve stěžovatelově případě se jednalo o průtahy ve 42 věcech maximálně 24 měsíců, a to v jediném případě, přibližně zpola se jednalo o průtahy od dvou měsíců do jednoho roku. Stěžovatel má za to, že bylo rozhodnuto odlišně u dvou skutkově shodných případů, a že byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a porušena zásada právní jistoty. Kárný senát podle stěžovatele nesprávně posoudil průtahy v jednotlivých řízeních, a podle stěžovatele nepřihlédl ani k tomu, že stěžovatel snížil ve sledovaném období počet neskončených věcí ve svém senátu. 5. Dále stěžovatel uvádí, že jeho případ představuje "vynucovanou generační obměnu soudců", která následuje trend omlazení justice. Na starší soudce má být vyvíjen nátlak, který má vést k tomu, že starší soudci mnohdy podlehnou a na svoji funkci "bez boje" rezignují. Takový postup stěžovatel označuje za nedůstojný a spatřuje v něm i přesah vlastních zájmů, kdy argumentuje trojgeneračním složením justice. Nesouhlasí s názorem kárného senátu, že odvolání z funkce soudce nelze přiléhavě připodobňovat profesní smrti. Uvádí, že neměl podmínky pro nerušený výkon soudcovské funkce, a že mu byly podle rozvrhu práce přiděleny rozsáhlé spisy, starší více než tři roky, které před stěžovatelem vyřizovali a nerozhodli jiní soudci. Stěžovatel dále namítá, že se kárný senát s obsahem spisů seznámil z valné části mimo jednání, dokazování nebylo vedeno při jednání list po listu a kárný senát přikývl kárnému návrhu potud, že shledal průtahy po celé návrhem uváděné období, aniž by rozlišil, po jakou dobu průtahy zcela evidentně netrvaly. Dále tvrdí, že napadené rozhodnutí zasáhlo ve svých důsledcích do majetkových práv stěžovatele, když byl v předdůchodovém věku odvoláním z funkce zbaven příjmu v podobě celého soudcovského platu, ocitl se bez zaměstnání, přičemž tyto okolnosti se negativně promítnou i do výše jeho budoucího starobního důchodu. III. 6. Ústavní soud ke kárnému řízení se soudci v minulosti uvedl, že čl. 21 odst. 4 Listiny zahrnuje i právo na nerušený výkon veřejné funkce soudce včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce [nálezy sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 159/42 SbNU 305), a sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145)]. Kárné soudy musí rozhodovat podle pravidel spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny a musí respektovat základní procesní práva kárně stíhaného soudce v rozsahu analogickém základním procesním právům osoby obviněné ze spáchání trestného činu. 7. K argumentaci stěžovatele, kterou vyjadřuje nesouhlas se zákonnou úpravou jednoinstančnosti kárného řízení ve věcech soudcovských kárných deliktů, Ústavní soud odkazuje na vlastní judikaturní závěry, kterými je rozhodující senát vázán. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010, kterým byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení § 21 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění zákona č. 314/2008 Sb., Ústavní soud dospěl k závěru, že právní úprava, která kárně obviněnému neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu, není protiústavní. Také Evropský soud pro lidská práva nepovažuje absenci odvolání proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného, v rozporu s ústavním pořádkem či mezinárodními závazky České republiky. Kárné řízení se soudcem, které vede k jeho propuštění nebo má jiné závažné důsledky, je civilním řízením, na něž se vztahuje civilní část čl. 6 Úmluvy. Toto ustanovení nenutí smluvní státy zřizovat odvolací nebo kasační soudy (srov. rozsudek ESLP ve věci Platakou proti Řecku, ze dne 11. 1. 2001, stížnost č. 38460/97, bod 38). 8. Citovaný plenární nález zamítl návrh na zrušení § 21 zákona č. 7/2002 Sb., přičemž znění napadeného ustanovení a tudíž i úprava jednoinstančnosti kárného řízení, se od doby vydání tohoto plenárního nálezu, nezměnila. Podání ústavní stížnosti je návrhem na zahájení zvláštního soudního řízení, jehož přezkum je prováděn v omezeném rozsahu, a to z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Nejde tedy o instanční přezkum v rámci kárného řízení. I když stěžovateli lze přisvědčit, že v současné době je v návrhu novely zákona č. 7/2002 Sb., předkládáno znění, které má nově zavést dvojinstančnost kárného řízení, na rozhodování Ústavního soudu v dané věci to nemá (a ani nemůže mít) vliv. 9. Ústavní soud neshledal tvrzení stěžovatele o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za opodstatněné. Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl po provedeném dokazování velmi podrobně odůvodněným soudním rozhodnutím, kterému z hlediska ústavnosti není co vytknout. U jednotlivých spisů, u kterých kárná navrhovatelka (předsedkyně obvodního soudu) vytýkala stěžovateli prů