III.ÚS 2166/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2166/17 ze dne 8. 8. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Quantum Prague, s. r. o., sídlem Lazarská 1718/3, Praha 1 - Nové Město, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem, sídlem Rybná 678/9, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2017 č. j. 72 Co 77/2017-116, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Pavla Novického, sídlem Malá Štupartská 635/6, Praha 1 - Staré Město, insolvenčního správce dlužnice AST-Česká stavební, s. r. o., sídlem K Hájům 1233/2, Praha 13 - Stodůlky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Současně stěžovatelka požádala o přednostní projednání ústavní stížnosti. 2. Z ústavní stížnosti, napadeného usnesení a dalších listin předložených stěžovatelkou se podává, že usnesením ze dne 2. 11. 2016 č. j. 14 C 288/2015-89, vydaným v řízení o zaplacení částky 3 621 844,67 Kč s příslušenstvím (z titulu bezdůvodného obohacení), Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") na návrh stěžovatelky jako žalobkyně nařídil předběžné opatření, kterým uložil vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému zdržet se nakládání s uvedenou částkou až do pravomocného rozhodnutí ve věci. Vyšel z toho, že stěžovatelka osvědčila, že předmětnou částku na ni vedlejší účastník vymohl, avšak rozhodnutí, na jehož základě stěžovatelka plnila, bylo zrušeno, a tudíž neexistuje vykonatelný titul, a že osvědčila i obavu, že by vedlejší účastník nemusel disponovat dostatkem finančních prostředků, pokud by stěžovatelce byl v tomto řízení nárok přiznán, neboť vedlejší účastník sdělil insolvenčnímu soudu dlužníka, že žalobu neuznává a že předkládá "konečnou zprávu s vyúčtováním odměny a hotových výdajů insolvenčního správce" s návrhem na rozdělení celé majetkové podstaty mezi věřitele. 3. Napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") k odvolání vedlejšího účastníka usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh na vydání předběžného opatření zamítá. Dospěl totiž k závěru, že obecný soud [§ 85 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")] sice může rozhodnout, zda je stěžovatelčina pohledávka po právu, nemůže však insolvenčnímu správci nařizovat, jak má naložit s majetkovou podstatou dlužníka, neboť rozhodovat o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, je (při výkonu dohlédací činnosti) povolán pouze insolvenční soud (§ 11 odst. 1 insolvenčního zákona). K tomu dodal, že stěžovatelka mohla proti konečné zprávě, jež byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 11. 10. 2016, podat námitky, a proti usnesení městského soudu jako insolvenčního soudu ze dne 25. 11. 2016 č. j. MSPH 77 INS 824/2008-B-101 o schválení konečné zprávy odvolání. II. Stěžovatelčina argumentace 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že napadené rozhodnutí je zcela mimo rámec základních procesních pravidel a smyslu občanského soudního řízení. Ústavní práva totiž neumožňují, aby obecné soudy nemohly ukládat účastníkům soudního řízení povinnosti, jak městský soud vyvodil, naopak možnost jejich uložení je smyslem soudního řízení, resp. není možné, aby soud mohl ukládat povinnosti jen jednomu z účastníků řízení, a druhému nikoliv. 5. Pro případ, že by vedlejší účastník v době řízení o ústavní stížnosti s finančními prostředky, jichž se předběžné opatření týkalo, nedisponoval, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že byla její práva porušena. V této souvislosti se odvolala na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1678/13 (N 67/73 SbNU 257) s tím, že takové rozhodnutí by pro ni bylo významné jak z hlediska dalšího postupu ve věci, tak z hlediska případného nároku na náhradu škody. V případě úspěšné žaloby na vydání bezdůvodného obohacení totiž hrozí, že vedlejší účastník nebude mít dostatek prostředků na to, aby jí předmětnou částku vrátil, a výkon rozhodnutí možný nebude. Ústavní stížnost zde nutno připustit, neboť v důsledku zrušení předběžného opatření hrozí dle stěžovatelky zásah do jejího vlastnického práva, především pak mělo dojít k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení. 6. V souvislosti s touto námitkou stěžovatelka argumentovala v prvé řadě tak, že § 11 odst. 1 insolvenčního zákona nestanoví, že by insolvenční správce byl vyňat z pravomoci obecných soudů. Z ústavní i zákonné úpravy (čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy, § 18 odst. 1 ve spojení s § 90 o. s. ř.) plyne, že jí jako právnické osobě je zaručeno rovné procesní postavení vůči vedlejšímu účastníkovi (žalovanému insolvenčnímu správci). Z § 85 odst. 4 o. s. ř. je pak patro, že insolvenční správce z pravomoci obecných soudů nijak vyňat není, dokonce je vzhledem k němu stanovena zvláštní místní příslušnost. 7. Rovné postavení je základní zásadou občanského soudního řízení, a pokud jiný právní předpis stanoví jednomu z účastníků soudního řízení jiné povinnosti, neznamená to, že by tím byl vyňat z postavení účastníka soudního řízení. Ukládá-li zákon insolvenčnímu soudu dohlédací oprávnění vůči insolvenčnímu správci, nejde o takové vynětí, stejně tak jako není vyňat opatrovník nebo podmíněně propuštěný odsouzený, nad kterým soudy vykonávají dohlédací pravomoc. Dle stěžovatelky nelze hovořit o rovnosti účastníků za situace, kdy by jednomu z účastníků mohlo být uloženo předběžné opatření, a druhému nikoliv, nadto kdyby insolvenčnímu správci nemohla být uložena povinnost předběžným opatřením, nemohlo by se tak stát ani rozhodnutím ve věci samé. V případě, že by byla v řízení úspěšná, musel by vedlejší účastník plnit dle pravidel insolvenčního řízení, a na jeho řádný postup by dohlížel insolvenční soud, který by určil lhůtu k uspokojení pohledávky na základě pravomocného rozsudku obecného soudu. Stěžovatelčin výklad má být v souladu s výkladovou praxí Ústavního soudu představovanou nálezem ze dne 14. 3. 2005 sp. zn. IV. ÚS 343/04 (N 55/36 SbNU 581). 8. Dále stěžovatelka vytkla městskému soudu, že odůvodnění jeho usnesení je natolik strohé, resp. neúplné a nelogické, že není přezkoumatelné. Městský soud totiž jen uvedl, že se ztotožňuje s názorem vedlejšího účastníka, že uložení povinnosti insolvenčnímu správci předběžným opatřením není možné, důvody však chybí, blíže neodůvodněna je i myšlenka, proč to vylučuje § 11 odst. 1 insolvenčního zákona, navíc sám městský soud dodal, že je to obecný soud, kdo bude v řízení rozhodovat. 9. Rozhodnutí městského soudu je navíc překvapivé, protože v téže věci již jednou rozhodoval usnesením ze dne 9. 3. 2016 č. j. 72 Co 80/2016-40, přičemž nijak nevyloučil, že by bylo možné ukládat insolvenčnímu správci povinnost předběžným opatřením; usnesení soudu prvního stupně sice zrušil, důvodem však bylo, že neosvědčila, že by vedlejší účastník navrhoval výplatu peněžních prostředků z majetkové podstaty věřitelům a že ani z insolvenčního rejstříku nevyplývá obava, že by byl rozvrh majetkové podstaty prováděn. Dokonce pak uvedl, že o uplatnění nároku byl informován insolvenční soud, který dále zajišťuje nad insolvenčním řízením dohled. Po zrušení prvního předběžného opatření pokračuje vedlejší účastník v krocích umožňujících rozvrh a výplatu všech peněž z majetkové podstaty. Tato "překvapivost" má být v rozporu s právem na spravedlivý proces. 10. Návrh na přednostní projednání věci odůvodnila stěžovatelka tím, že v nejbližší době zřejmě bude celá žalovaná částka vyplacena vedlejším účastníkem (viz výše zmíněné rozvrhové usnesení), takže se v případě úspěchu ve sporu nedomůže žalované částky výkonem rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný proti napadenému rozhodnutí k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatn