III.ÚS 2172/23 – Ústavní soud

III.ÚS 2172/23 ze dne 13. 3. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 137/2023-262 ze dne 23. 5. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 16 C 41/2021-216 ze dne 30. 11. 2022, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Napadenými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla stěžovateli stanovena povinnost platit výživné zletilému synovi, který v řízení před Ústavním soudem vystupuje v pozici vedlejšího účastníka řízení. 2. Obvodní soud rozhodl, že je stěžovatel povinen platit svému synovi měsíční výživné ve výši 15 000 Kč s účinností od 1. 7. 2021, co do výše dalších 20 000 Kč měsíčně žalobu zamítl. Současně stanovil, že je stěžovatel povinen uhradit dluh na výživném za dobu od 1. 7. 2021 do 30. 11. 2022 ve výši 255 000 Kč. Ze zjištění obvodního soudu vyplynulo, že výživné nebylo po rozvodu rodičů řešeno žádným jiným rozhodnutím soudu a že otec výživné na syna neplatí. Vzhledem k tomu, že v době podání žaloby syn dokončoval studium na gymnáziu a v době rozhodování obvodního soudu studoval v magisterském oboru všeobecné lékařství na vysoké škole, řádně a soustavně se připravoval na výkon svého budoucího povolání v denním studiu bez možnosti přivýdělku. Ačkoli jde o zletilého syna, z hlediska výživy zůstával odkázaný na oba rodiče. Obvodní soud považoval za odpovídající odůvodněným potřebám syna a poměrům stěžovatele měsíční výši výživného 15 000 Kč, která zaručovala, že se syn bude podílet na životní úrovni svého rodiče a současně zohledňovala vyživovací povinnost druhého z rodičů. Námitku, že přiznání výživného bylo v rozporu s dobrými mravy, obvodní soud označil za nedůvodnou, protože nebylo zjištěno, že by skutečnosti, které stěžovatel pociťuje jako újmu, mohly být přičítány k tíži jeho syna. 3. Proti rozsudku podali oba účastníci řízení odvolání. Městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil ve výroku I (stanovení výživného ve výši 15 000 Kč). Výrok II potvrdil v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 5 000 Kč, ve zbytku ho změnil tak, že výživné přiznal ve výši dalších 15 000 Kč. Protože podle závěrů městského soudu žalobci náleželo měsíční výživné 30 000 Kč, výrokem III uložil stěžovateli povinnost uhradit dlužné výživné 690 000 Kč (za období od 1. 7. 2021 do 31. 5. 2023). Současně stěžovateli uložil zaplatit náhradu nákladů řízení před oběma soudy (výrok IV). 4. Městský soud nepovažoval za relevantní úvahy stěžovatele o tom, že by si měl jeho syn přivydělávat na brigádách vedle denního studia medicíny, stejně jako tvrzení, že synovi plně postačuje zabezpečení, které mu poskytuje jeho matka a zletilá sestra, neboť tato skutečnost nemůže zbavit stěžovatele jeho vyživovací povinnosti. K námitce, že přiznání výživného by bylo v rozporu s dobrými mravy, městský soud provedl důkaz e-mailovou korespondencí mezi účastníky řízení, na niž stěžovatel v odvolání odkazoval, a vyhodnotil ji se závěrem, že nesvědčí o špatném chování syna k jeho otci. Panující napjaté vztahy mezi stěžovatelem a jeho synem bylo namístě naopak z převážné části přičítat stěžovateli. Městský soud konstatoval, že stěžovatel má ze svého zaměstnání nadstandardní měsíční příjem (100 000 až 150 000 Kč), vzhledem k jeho podílu v obchodních společnostech má zřejmě měsíčně k dispozici nejméně 200 000 Kč. S ohledem na požadavek zásadně shodné životní úrovně dětí a rodičů považoval za odpovídající výši výživného 30 000 Kč měsíčně, tedy šestinu příjmu stěžovatele. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá porušení čl. 36 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Oběma soudům vytýká, že z jejich rozhodnutí neplyne, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, jaký závěr učinily o skutkovém stavu a jak věc posoudily po právní stránce. Nevypořádaly se ani s argumentací stěžovatele, a tím porušily svou povinnost odůvodnit rozhodnutí způsobem plynoucím z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). 6. Městský soud především nijak nereagoval na odvolací námitku týkající se rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel upozorňoval, že se k němu jeho syn v jejich vzájemné komunikaci nechová řádně a s respektem, což plynulo i z e-mailu ze dne 20. 8. 2022, předloženého obecným soudům. Ani jeden soud nezkoumal, zda příčinnou špatného vztahu není, že syn bere svého otce jen jako "zdroj bezpracného příjmu". Podle názoru stěžovatele syn nemůže vůči svému otci vystupovat z vrchnostenské ani rovné pozice; to, že si klade podmínky (aby stěžovatel prokázal, že to s ním "myslí vážně"), je jen dokladem toho, že by si měl syn uvědomit nutnost převzetí odpovědnosti za svůj vlastní život a přestat považovat svého otce za zdroj bezpracného příjmu. 7. Podle stěžovatele je požadavek, aby si dítě při vysoké škole našlo brigádu, z rodičovského pohledu výkonem rodičovské odpovědnosti. Ani studium na lékařské fakultě z časového hlediska nevylučuje, aby syn získával aspoň zčásti vlastními silami prostředky na svoji obživu. Syn však žádnou snahu mít přivýdělek neprokázal a svůj příjem si vylepšuje žalobou proti svému otci. Na tuto odvolací námitku městský soud taktéž nereagoval. 8. Městský soud rezignoval na porovnání životní úrovně stěžovatele a jeho syna. Dále též nevyčíslil výši odůvodněných potřeb syna, a místo toho čistě matematicky určil výživné ve výši šestiny příjmu stěžovatele, aniž by vysvětlil, k čemu by měl jeho syn tyto prostředky mít. Po rozvodu stěžovatel žije v nájemním bytě a spoří si na koupi vlastního bydlení, zatímco syn žije v luxusní vile, užívá rekreační objekt a motorku. Stěžovatel odmítá, aby jeho syn získal jen kvůli rozvodu svých rodičů vysoký bezpracný příjem. "Držet děti zkrátka" a naučit je hospodařit patří k dobré výchově, naopak umožnit jim žít rozmařilý život se dobré výchově příčí. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je tedy přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 10. Ve vztahu k rozsudku městského soudu je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ve vztahu k rozsudku obvodního soudu není Ústavní soud příslušný k projednání ústavní stížnosti v části, v níž směřuje proti částem výroků rozsudku obvodního soudu, které byly změněny rozsudkem městského soudu - jde o zamítavý výrok II co do částky 15 000 Kč a výrok III rozsudku obvodního soudu k výši dlužného výživného. 11. Ve zbývající části výroku II rozsudku obvodního soudu (zamítnutí žaloby v rozsahu částky 5 000 Kč) a jemu korespondující části výroku II rozsudku městského soudu stěžovatel zjevně není k podání ústavní stížnosti oprávněn, neboť obvodní soud žalobu v tomto rozsahu zamítl a městský soud toto rozhodnutí potvrdil. Jde tak o rozhodnutí ve prospěch stěžovatele. Ostatně jak plyne z odůvodnění ústavní stížnosti, stěžovatel v zamítnutí žaloby v tomto rozsahu porušení svých práv zjevně nespatřuje. 12. Ústavní soud shrnuje, že se ústavní stížností dále zabýval v rozsahu, v němž stěžovatel napadá rozsudek obvodního soudu v rozsahu výroku I spolu s akcesorickým výrokem IV k náhradě nákladů řízení a rozsudek městského soudu v rozsahu všech výroků kromě výroku II v části, v němž městský soud potvrdil rozsudek městského soudu co do částky 5 000 Kč. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Stěžovatel v ústavní stížnosti správně uvedl, že Ústavní soud není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů, ale že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Vědom si těchto východisek, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž je projednatelná, zjevně neopodstatněná. 14. Stěžovatel namítl, že se městský soud vůbec nezabýval jeho námitkou týkající se přiznání výživného v rozporu s dobrými mravy. K tomu Ústavní soud připomíná, že z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst.