III.ÚS 2180/23 – Ústavní soud

III.ÚS 2180/23 ze dne 12. 6. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TGS obráběcí stroje, s.r.o., sídlem Holoubkov č. p. 79, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem, sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 162/2023-502 ze dne 31. 5. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 128/2022-456 ze dne 29. 6. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 11 C 229/2018-374 ze dne 25. 11. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Josefa Štěpána, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka na základě kupní smlouvy prodala vedlejšímu účastníkovi vertikální obráběcí centro, typ HCMC-1000 (dále jen "obráběcí stroj"), za kupní cenu 3 872 000 Kč. Na obráběcím stroji se záhy po zahájení jeho užívání projevila závažná porucha. Jelikož obráběcí stroj trpěl neopravitelnou vadou, vedlejší účastník od kupní smlouvy odstoupil a vyzval stěžovatelku k vrácení kupní ceny. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem č. j. 11 C 229/2018-94 ze dne 12. 9. 2019 žalobu vedlejšího účastníka zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 68 Co 400/2019-134 ze dne 4. 3. 2020 rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Doplnil, že vzhledem k chybnému právnímu posouzení věci je podle odvolacího soudu namístě provést další účastníky buď již navržené důkazy, či další důkazy potřebné k prokázání jejich tvrzení, učiněné po patřičné výzvě soudu I. stupně postupem podle § 118a občanského soudního řádu, tedy důkazy k prokázání rozhodných skutečností vedoucích k závěru, zda žalobce platně odstoupil od kupní smlouvy, či nikoliv. 3. Obvodní soud napadeným rozsudkem č. j. 11 C 229/2018-374 ze dne 25. 11. 2021 rozhodl tak, že stěžovatelce uložil povinnost vrátit kupní cenu s úrokem z prodlení (výrok I). Stěžovatelce rovněž uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 55 902 Kč odpovídající úhradě za vypracovaný znalecký posudek a úhradě za odměření krytů (výrok II). Městský soud napadeným rozsudkem č. j. 68 Co 128/2022-456 ze dne 29. 6. 2022 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil pouze v rozsahu přiznaného úroku z prodlení, ve zbylé části výroky I a II obvodního soudu ve věci samé potvrdil. Stěžovatelce navíc uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 24 Cdo 162/2023-502 ze dne 31. 5. 2023 dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími porušily obecné soudy její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení shledává zejména v postupu Nejvyššího soudu, který nepřipustil dovolací přezkum stěžovatelkou předestřených dovolacích otázek č. 1, 6 a 14 s odkazem na tzv. jiné vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 občanského soudního řádu, ačkoliv podle stěžovatelky šlo o otázky procesního práva způsobilé přípustnost (a důvodnost) dovolání založit. Konečně postupu Nejvyššího soudu stěžovatelka vytýká i to, že nezohlednil, že stěžovatelka argumentovala i porušením jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Postup Nejvyššího soudu shledává přehnaně formalistický. 6. Dále stěžovatelka namítá, že obvodní soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že své rozhodnutí založil na důkazech, které vedlejší účastník vnesl do řízení v rozporu se zásadou koncentrace řízení, neboť některé důkazy byly navrženy až po uplynutí koncentrační lhůty. Obvodní soud proto neměl k těmto důkazům vůbec přihlížet. Městský soud a Nejvyšší soud potom její práva porušily tím, že tento postup neshledaly rozporný se zákonem, respektive rozporným s jejím ústavně zaručeným právem na soudní ochranu. Obvodní soud taktéž rozhodl o nároku, který v době vyhlášení rozsudku netvořil předmět řízení. Zároveň odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu stěžovatelka shledává jako nedostatečné, a tudíž rozhodnutí soudu považuje za nepřezkoumatelné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vykonává-li svoji pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kdy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, nelze jej považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (k tomu srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007). 10. Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve přiléhavě vyložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1791/2018 ze dne 28. 6. 2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek, a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). 11. Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením. Ta koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu). 12. Stěžovatelka namítá porušení svého práva na soudní ochranu tím, že Nejvyšší soud odmítl část jejích dovolacích otázek jako nepřípustné, neboť se jedná o tzv. jiné vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 občanského soudního řádu. Odkazuje přitom na nález sp. zn. III. ÚS 3432/15 ze dne 8. 8. 2017. K tomu Ústavní soud uvádí, že v postupu Nejvyššího soudu neshledal žádné vady, které by byly způsobilé založit nutnost jeho kasačního zásahu, naopak jeho odůvodnění napadeného rozhodnutí vyhovuje požadavkům ustálené judikatury zdejšího soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006), když jej lze považovat za úplné a přesvědčivé. Nejvyšší soud se s argumentací stěžovatelky řádně a srozumitelně vypořádal. Nad rámec svých povinností stěžovatelkou předestřené otázky č. 1 a 14, třebaže se jednalo o jiné vady řízení, vypořádal a vysvětlil, proč k tvrzenému pochybení soudů nižších stupňů nedošlo. V postupu Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud ani prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup, jak tvrdila stěžovatelka. 13. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani argumentaci, že přípustnost dovolání mělo založit stěžovatelkou tvrzené porušení základních práv a svobod. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že každá námitka porušení základních práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání. Tak tomu ovšem není. Nejvyšší soud je v tako