III.ÚS 2207/16

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z předložených podkladů a z vyžádaného spisu se podává, že usnesením Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 10. 2007 č. j. 9 Nc 3005/2007-3 byla na majetek stěžovatele a vedlejšího účastníka 2) nařízena exekuce k uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka 1) ve výši 4 295 000 Kč s příslušenstvím, a to na základě notářského zápisu ze dne 15. 10. 2004 sepsaného JUDr. Alicí Sedlákovou pod číslem NZ 930/2004, N 920/2004. Provedením exekuce byl pověřen Mgr. Daniel Týč, soudní exekutor Exekutorského úřadu v Blansku (dále jen "exekutor").

Dne 27. 7. 2010 byl exekutorovi doručen podnět stěžovatele, v němž oznamoval, že notářský zápis představující exekuční titul byl změněn dohodou o narovnání ze dne 13. 7. 2009. Stěžovatel současně uvedl, že nový závazek splnil. Vedlejší účastník 1) se zastavením exekuce nesouhlasil, a zdůrazňoval, že sám takovou dohodu nikdy nepodepsal a poprvé se s jejím obsahem seznámil až společně s výzvou exekutora. Uznal, že dohodu sice uzavřel jeho zmocněnec, nicméně on ho k takovému úkonu nepověřil.

Výrokem I. usnesení okresního soudu ze dne 16. 12. 2011 č. j. 9 Nc 3005/2007-93 byl zamítnut návrh stěžovatele a vedlejšího účastníka 2) na zastavení exekuce. Exekuce byla výrokem II. zastavena částečně v rozsahu částky 1 502 500 Kč. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že plná moc udělená vedlejším účastníkem 1) obsahovala jasnou formulaci "k zastupování ve věci uplatnění a úhrady pohledávky za povinnými". Šlo tedy o zmocnění k jednání vedoucímu k plnění existujícího závazku. Uzavření dohody, která by rušila původní závazek a nahradila ho závazkem novým, jehož následkem by navíc bylo vzdání se peněžního nároku v řádu milionů korun, bylo podle okresního soudu natolik závažným jednáním, jehož výslovné uvedení v rozsahu oprávnění zmocněnce by se dalo v plné moci předpokládat, tj. že předmětnou dohodou o narovnání ze dne 13. 7. 2009 není oprávněný vázán. Částečné zastavení exekuce bylo zdůvodněno uhrazením předmětné částky.

Proti tomuto usnesení podali stěžovatel a vedlejší účastník 2) odvolání. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 11. 2012 č. j. 12 Co 196/2012-127 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Krajský soud se v odůvodnění soustředil zejména na podmínku v dohodě o narovnání. Uvedl, že ujednání obsahovalo podmínku rozvazovací, která je však u dohody o narovnání nepřípustná. Dohodu o zániku původního závazku proto označil za neplatnou.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014 č. j. 21 Cdo 997/2013-148 bylo usnesení krajského soudu zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že ve věci je významné posouzení otázky, za jakých podmínek došlo podle dohody o narovnání k zániku závazků uvedených v exekučním titulu. Zejména formuloval závěr, že ujednání obsažené v dohodě o narovnání obsahuje podmínku odkládací, a dohoda je proto platná.

Usnesením krajského soudu ze dne 23. 6. 2015 č. j. 12 Co 196/2012-198 bylo usnesení okresního soudu opět potvrzeno. Z odůvodnění vyplývá, že krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o překročení zmocnění vyplývajícího z plné moci a že vedlejší účastník 1) s tímto překročením včas vyslovil nesouhlas. Z dohody uzavřené nikoliv vedlejším účastníkem 1), ale zmocněncem, jenž překročil oprávnění, nelze vycházet.

Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016 odmítnuto. Nejvyšší soud své rozhodnutí opřel o ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ve znění do 31. 12. 2013, neboť v něm byly uvedeny jiné dovolací důvody než uvedené v § 241a odst. 1 o. s. ř. Podstatou dovolání měl být pouze nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry, když napadal provedené dokazování a hodnocení důkazů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před okresním a krajským soudem, resp. rozvádí právní závěry prezentované v usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo zrušeno dřívější usnesení krajského soudu. Zaměřuje se zejména na závěr, že dohoda o narovnání je platná a jeho závazek [společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem 2)] zanikl.

Ze stručného obsahu ústavní stížnosti lze dovodit nesouhlas stěžovatele s odmítnutím jeho argumentů krajským a Nejvyšším soudem.

Stěžovatel závěrem dodává, že rozhodnutí soudů nejsou řádně odůvodněna. V této souvislosti upozorňuje na skutečnost, že v nyní posuzované věci podával dvě téměř totožná dovolání, přičemž v prvním dovolacím řízení věcnému vyřízení nebránil žádný formální nedostatek.

Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

Z argumentace stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti dosahuje ústavní roviny pouze námitka nevypořádání se s jeho tvrzeními a námitka absence řádného zdůvodnění. Opodstatněnost těchto námitek Ústavní soud neshledal.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se dovolává závěru Nejvyššího soudu o platnosti dohody o narovnání, resp. zániku jeho závazku vymáhaného v exekučním řízení. Tato argumentace stěžovatele navazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014 č. j. 21 Cdo 997/2013-148, nicméně je nutné uvést, že pozdější rozhodnutí krajského soudu, které je napadeno ústavní stížností, odvozuje potvrzení usnesení okresního soudu z jiných závěrů. Okresní soud nevyhověl návrhu na zastavení exekuce proto, že zmocněnec vedlejšího účastníka 1) překročil při uzavírání dohody o narovnání rozsah zástupčího oprávnění, avšak poté krajský soud označil tuto dohodu za neplatnou pro ujednání rozvazovací podmínky. Právě z tohoto důvodu bylo unesení krajského soudu Nejvyšším soudem zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Z usnesení Nejvyššího soudu krajský soud v dalším řízení vycházel a potvrzení usnesení okresního soudu poté zdůvodnil nikoliv neplatností dohody o narovnání pro ujednání rozvazovací podmínky, nýbrž tím, že zmocněnec překročil svá oprávnění. Důvody prvního a druhého potvrzení usnesení okresního soudu tak jsou naprosto odlišné, přičemž druhé usnesení krajského soudu nijak neodporuje závěrům Nejvyššího soudu o povaze podmínky. Argumentaci stěžovatele o platnosti dohody o narovnání, protože obsahovala podmínku odkládací, tak nelze přisvědčit.

Krajskému soudu a Nejvyššímu soudu nelze nic vytknout, ani pokud jde o řádné zdůvodnění jejich rozhodnutí. Krajský soud své rozhodnutí postavil na překročení oprávnění zmocněnce vedlejšího účastníka 1), přičemž se rovněž soustředil na významnou otázku, zda nesouhlas s překročením byl projeven včas. Pokud stěžovatel dovoláním napadal pouze otázku výkladu obsahu plné moci a okolnosti, za nichž vedlejší účastník projevil nesouhlas s jednáním zmocněnce, jde skutečně pouze o vyjádření nesouhlasu se skutkovými závěry, resp. polemiku s dokazováním, které však nejsou předmětem dovolacího přezkumu. Ústavní soud dodává, že postup stěžovatele v dovolacím řízení umožňoval odmítnutí ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu pro nedostatek efektivního využití procesních prostředků, nicméně se (ve prospěch stěžovatele) věnoval i meritu věci.

Vzhledem k tomu, že postupem krajského ani Nejvyššího soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.