III.ÚS 2214/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2214/20 ze dne 20. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Keprta, zastoupeného advokátkou JUDr. Kamilou Vránovou, sídlem Masarykovo nám. 1065/11, Letovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. května 2020 č. j. 6 As 159/2019-119, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2019 č. j. 9 A 147/2013-129 a rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 9. července 2013 č. j. PUV 2003-14431/18847/2006/ÚPV, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SAZKA, a. s., sídlem K Žižkovu 851, Praha 9, jako vedlejší účastnice, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena ustanovení čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy a čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Úřad průmyslového vlastnictví zapsal dne 8. 9. 2003 do rejstříku užitných vzorů ve prospěch stěžovatele užitný vzor č. 13650 s názvem "Systém samoobslužného sázkového terminálu". Správním rozhodnutím ze dne 20. 2. 2006 však týž úřad rozhodl na návrh vedlejší účastnice o výmazu tohoto užitného vzoru z rejstříku, neboť stěžovatelem "uplatněné technické řešení nepřesahovalo rámec pouhé odborné dovednosti" a nebylo tak způsobilé k ochraně podle § 1 zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o užitných vzorech"). Toto rozhodnutí pak na základě rozkladu podaného stěžovatelem potvrdil napadeným rozhodnutím předseda Úřadu průmyslového vlastnictví. 3. Rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví napadl stěžovatel správní žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Ten žalobu zamítl rozsudkem ze dne 30. 5. 2017 č. j. 9 A 147/2013-82. Tento rozsudek byl posléze zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2018 č. j. 6 As 244/2017-48. Nejvyšší správní soud přitom městskému soudu "uložil, aby se důkladněji zabýval otázkou novosti a přesahu pouhé odborné dovednosti předmětného užitného vzoru ve vzájemných souvislostech, a to ve vztahu k dokumentům předloženým navrhovatelkou, příp. i za využití náležitého znaleckého dokazování". Městský soud následně pokračoval v řízení, provedl ústní jednání a důkaz znaleckým posudkem Ing. Zdeňka Svobody, CSc. ze dne 7. 3. 2016, který znalec vypracoval na základě zadání městského soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 8 A 25/2010 ve věci patentu se shodnými nároky na ochranu, jaké měl zapsány nyní řešený užitný vzor. Po takto doplněném dokazování městský soud žalobu opět zamítl napadeným rozsudkem. 4. Stěžovatel v řízení před městským soudem vznesl námitky proti postupu správního orgánu, který od vedlejší účastnice důsledně nevyžadoval doložení úředně ověřených překladů dokumentů z anglického do českého jazyka, resp. vedlejší účastnici prominul zmeškání lhůty k jejich předložení. Stěžovatel dále z řady důvodů nesouhlasil se závěry provedeného znaleckého posudku Ing. Svobody a domáhal se provedení dalších důkazů. Městský soud zdůraznil, že posudek Ing. Svobody byl již v minulosti použit v řízení ohledně jiné právní ochrany (patentu a jiného názvu užitného vzoru). Šlo však o shodné technické řešení, pročež závěry tohoto posudku lze vztáhnout i na užitný vzor v této věci. Městský soud přitom neshledal důvod odchýlit se od hodnocení znaleckých posudků, která byla učiněna v dřívějších řízeních před městským soudem a Nejvyšším správním soudem. Pokud jde o požadavek stěžovatele na provedení dalších důkazů, městský soud uvedl, že navrženými listinami nechtěl stěžovatel dokazovat skutkový stav, ale hodlal poukázat na právní stanoviska ke způsobu vypořádání rozkladových námitek. Právní argumentace však podle městského soudu není předmětem dokazování. K ostatním námitkám procesního charakteru městský soud odkázal na svůj dřívější rozsudek ze dne 30. 5. 2017 č. j. 9 A 147/2013-82, jehož závěry v této části Nejvyšším správním soudem nebyly shledány v rozporu se zákonem, resp. nebyly důvodem pro jeho zrušení. 5. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel opět kasační stížnost. Tu Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. K námitkám stěžovatele týkajícím se použití znaleckého posudku Ing. Svobody se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 16. 9. 2017 č. j. 8 A 28/2010-287-317, který byl aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018 č. j. III. ÚS 639/17. Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neopatření překladu cizojazyčné listiny, Nejvyšší správní soud odkázal na usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2015 čj. 9 As 12/2014-60. Podle něj platí, že "neopatření překladu cizojazyčné listiny, jíž je prováděn důkaz, může představovat vadu řízení, jestliže účastník v řízení před správním orgánem namítl, že tato skutečnost bránila uplatnění jeho práva vyjádřit se k podkladu rozhodnutí". K tomu však v případě stěžovatele nedošlo. Ten naopak v popisu svého technického řešení citoval dva ze tří anglických dokumentů, které později přiložila ke svému návrhu na výmaz užitného vzoru vedlejší účastnice. Jako nedůvodnou byla rovněž shledána námitka stěžovatele, že městský soud opomenul stěžovatelovy důkazní návrhy. Ve vztahu k návrhu na provedení výslechu člena rozkladové komise Nejvyšší správní soud upozornil na to, že tento návrh stěžovatel v řízení před městským soudem výslovně neuplatnil. Stěžovatel dále vznesl námitku týkající se porušení § 17 odst. 4 zákona o užitných vzorech. K ní Nejvyšší správní soud podotkl, že jde o nepřípustnou námitku podle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, neboť tu stěžovatel v řízení před městským soudem vůbec neuplatnil a poprvé se objevila až v doplnění kasační stížnosti, resp. replice stěžovatele. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje průběh řízení a uvádí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení výše zmíněných ustanovení Ústavy, jakož i jeho základních práv, která jsou zaručena ve shora uvedených ustanoveních Listiny. 7. Podle stěžovatele došlo k zásadnímu pochybení již ve správním řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví, který připustil, aby "stěžejní důkazní prostředek nebyl obsažen v českém jazyce a tudíž zde došlo k nezákonnému rozhodnutí ve věci". Stěžovatel navíc zdůrazňuje, že po něm správní orgán překlad dokumentů z anglického do českého jazyka vyžadoval, avšak "po zúčastněné osobě na řízení nikoliv, s výjimkou závěru posledního řízení o rozkladu". Stěžovatel má dále za to, že mu nebyla poskytnuta dostatečná lhůta pro seznámení s podklady pro vydání správního rozhodnutí, resp. že lhůta sedmi kalendářních dnů byla nepřiměřeně krátká. Tím byla podle stěžovatele fakticky "porušena zásada dvojinstančnosti správního řízení". 8. Dále stěžovatel obsáhle polemizuje se znaleckým posudkem Ing. Zdeňka Svobody, CSc., který byl pro vydání napadených rozhodnutí klíčový. Soudní znalec především "naprosto neodborně nerozlišil skutečnosti mezi zkoumáním novosti a vynálezecké činnosti, dále při ústním jednání prokázal svoji neznalost podstatných a nepodstatných znaků, význaků a předvýznaků ...". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž právně zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy argumentum a contrario), ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Z toho vyplývá, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je pouze posouzení toho, zda nebylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatele, resp. zda řízení jako celek bylo vedeno v souladu s hlavou pátou Listiny. Až na výjimky přitom není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace podústavního práva, věcné nesprávnosti či nerespektování tohoto práva ani k nápravě zjevných chyb, kterých se obecné soudy dopustí, neboť tím by byl Ú