III.ÚS 2329/24 – Ústavní soud

III.ÚS 2329/24 ze dne 18. 12. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., t. č. ve Věznici Rýnovice, zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou, se sídlem Na Křivině 1363/4, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2024, č. j. 4 Tdo 345/2024-698, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2024, č. j. 7 To 413/2023-598, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. října 2023, č. j. 52 T 92/2023-515, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 5, čl. 6, čl. 7 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku, zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku, zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 a 2 písm. a) a d) trestního zákoníku, přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se podle soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že od roku 2020 do 5. 3. 2023 nejprve na Ukrajině a poté v České republice urážel, ponižoval, ovládal (např. odebíráním cestovního pasu) a různými způsoby fyzicky napadal svoji družku. V poslední fázi soužití se násilí opakovalo téměř denně. Poslední den bil poškozenou několik hodin, dokud se neunavil, načež jí vyzval ke skoku z okna, což byla ochotná udělat, avšak sám jí zastavil. Ten samý den jí rovněž pohrůžkou násilí donutil k orálnímu pohlavnímu styku. Svým jednáním jí způsobil celou řadu závažných poranění (zejména zlomenin a bodnořezných poranění), kvůli kterým byla hospitalizována. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména z výpovědi poškozené, učiněné v přípravném řízení, která je podle soudu konzistentní s ostatními důkazy a velmi podrobná. V hlavním líčení poškozená svou výpověď odvolala a uvedla, že si všechno vymyslela. To podle soudu odráží její dřívější postoj, neboť již v původní výpovědi uvedla, že stěžovatele má stále ráda a nepřeje si, aby byl ve vězení. Nové výpovědi soud neuvěřil i z tohoto důvodu, avšak především pro její nevěrohodnost (rozporuplná verze o napadení neznámým milencem v neznámé uličce, po němž se poškozená ocitla doma se stěžovatelem). Původní výpověď je naopak podporována (a nová vyvrácena) svědeckými výpověďmi manželského páru, který se stěžovatelem a poškozenou sdílel byt. 3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu a sám nově uznal stěžovatele vinného ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 a 2 písm. a) a d) trestního zákoníku. Ze spáchání ostatních trestných činů nemohl být uznán vinným, neboť poškozená nedala souhlas s jeho trestním stíháním. Rovněž podle městského soudu nebylo možné postihnout stěžovatele za jednání, k němuž došlo na Ukrajině před rokem 2022. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Skutkový stav byl však prokázán dostatečně přesně, i přes nejasnosti a dílčí rozpory mezi jednotlivými důkazy. 4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Zároveň se soudy podrobně vypořádaly se stěžovatelovou obhajobou. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce, že by jeho jednání vykazovalo znaky "týrání" jen krátkou dobu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Soudy zejména ignorovaly výpověď poškozené, která v hlavním líčení popřela stěžovatelovo násilné chování a vysvětlila, proč jej křivě nařkla. Soudy pak bezdůvodně vycházely z výpovědi, kterou poškozená učinila v přípravném řízení. Přitom nehodnotily podstatné rozpory v této výpovědi, zejména ohledně doby páchání údajného týrání, pro které zákon vyžaduje dobu trvání řádově v měsících. Závěry soudů navíc neodpovídají ani uvedené výpovědi z přípravného řízení. Stejně tak soudy dezinterpretovaly závěry znalkyně ohledně zranění poškozené. Dále soudy ignorovaly nevěrohodnost další svědkyně, jejíž výpověď trpí významnými rozpory, a odmítly provést nepřímé důkazy k jejímu potvrzení či vyvrácení. Soudy podle stěžovatele ignorovaly stěžejní zásady trestního řízení a hodnotily důkazy v rozporu s pravidlem in dubio pro reo. 6. K dalšímu porušení stěžovatelových ústavních práv došlo tím, že u části trestných činů jeho trestní stíhání pokračovalo, ačkoliv poškozená opakovaně uvedla, že si trestní stíhání nepřeje. Toto pochybení sice formálně napravil odvolací soud, ovšem ve výroku o trestu se to projevilo pouze jeho zmírněním o jeden rok. Takový postup je zjevně vnitřně rozporný a odporuje i zásadě zákazu reformace in peius. Ve výsledku uložený trest odporuje i vyjádřeným zájmům poškozené, která stěžovatele nadále považuje za osobu blízkou a jeho odsouzení si nepřeje. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku obvodního soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy. Ústavní soud zasáhne do závěrů obecných soudů k hodnocení důkazů například tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam práva na osobní svobodu a zákaz libovůle, pod jejichž zorným úhlem je třeba postupovat při výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem, především pak principu in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 trestního řádu). Žádné takové pochybení však v dané věci neshledal. 10. Ač stěžovatel formálně napadeným rozhodnutím vytýká kvalifikovanou vadu spočívající v tzv. extrémním rozporu skutkových závěrů s obsahem provedených důkazů, ve skutečnosti pouze pokračuje v polemice o jejich dílčí (ne)přesvědčivosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatelova vina byla prokázána přímou a obsáhlou výpovědí poškozené, je možnost tzv. extrémního rozporu, spočívajícím v tom, že by závěry soudů nebylo možné dovodit z důkazů při žádném jejich myslitelném hodnocení, zásadně vyloučena. Soudy navíc věnovaly značný prostor hodnocení věrohodnosti této výpovědi a srovnávání jejích částí s obsahem ostatních důkazů (body 11 až 13 usnesení Nejvyššího soudu, bod 11 rozsudku městského soudu a zejména bod